|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Zlodějem v představách i ve skutečnosti
Tak tady máme léto, milí čtenáři, a v létě se, jak známo,
krade ostopéro. Ne že by se jindy nekradlo, leč v létě je
jeden jaksi méně ostražitý, ve svých reakcích vláčnější a
myšlenkami někde jinde. Stejně tak je často jinde i místem
svého pobytu a pak přichází ona příležitost, která dělá
zloděje zlodějem. Čím však bych já sám mohl být s tímto cechem
spojován, nechám si raději až na konec tohoto fejetonu. Krást
se nemá, to je jisté, ale ono se toho nemá, co jinak i slušný
člověk dělá! Nejsa sešněrován prušáckou disciplínou chodí na
červenou, když zleva ani zprava žádné auto nevidět,
navštíví-li poloprázdné kino, sedne si mimo předurčenost danou
lístkem od pokladní a tak podobně. Zpěčujeme se všelijakým
příkazům, odhalujíce tak míru jejich smysluplnosti a
nalézajíce jejich skutečnou potřebnost pro život společnosti.
Předem je snad třeba říci: nebojte se, přísahám, že alespoň já
jsem z těch, kdož se vám skrze zamčené dveře do bytu nevkradou
a nepřivlastní si, co je vašeho, když v tom bytě zrovna
nebudete.
Jenže! Každý z nás vlastní nějakého toho kostlivce ve skříni a
já také občas snívám o přivlastnění toho, co mi neříká pane.
Jako kluk jsem na výstavách kaktusů nenápadně uždiboval
maličké odnože z vystavených ostnáčů a stálo mi to za tu
vzrušivou chvíli koncentrace a následného strachu. Podoben jsa
hrdinovi Čapkovy povídky, radoval jsem se z takto nabyté
položky do vlastní sbírky daleko více než jejím legitimním
zakoupením (kaktusáři mezi vámi, milí čtenáři, navíc vědí, že
odloupnutím takové malé odnože nepřijde k úhoně kaktus ani
jeho majitel). Snad bych takto kradl rád i dnes, kdybych se
tuze nestyděl. Můj starší syn je zaměstnán v muzeu a – znaje
tento druh mého snění – s velikým opovržením líčí mi příběhy,
jejichž věrolomnými protagonisty bývají důstojní badatelé, po
dlouhé hodiny dlící v archivech či muzejních sbírkách, aby se
v nestřežené chvilce pokusili o zcizení takové zdánlivé
pitomosti, jako je kus kurentem popsaného papíru, úlomek
nerostu či – doslova – zlámaná grešle. Přiznám se vám, že
rozumím těmto zločincům, ostatně nedovedu si představit, že by
skrze své počínání chtěli zbohatnout, odsouzeníhodnými je
prostě činí ono vášnivé puzení mít tu věc pro sebe, aby jim
z její krásy neukrádaly cizí oči.
Neukrádaly… Tož pojďme v našem tématu dále: Dosud bezúhonný
občan kráčí po chodníku a nalezne na něm portmontku jednak
s penězi a jednak bez dokladů, no a teď povídejte, milí
čtenáři, co byste udělali vy, abyste se nestali hrdiny slavné
Haškovy povídky o neskonale poctivém nálezci, kterému se
nakonec vysměje sama policie. Ale tady už se dostáváme, jak
cítíte vy i já (domnívám se totiž, že řemeslní pobertové
nečtou tento časopis ani mne v něm) na ostří nože. Jisté je,
že pro téhož člověka, který by bezpředsudečně takovou
šrajtofli vytáhl bližnímu z kapsy, už bychom případná slova
omluvy těžko hledali. A kamarádšoft s ním by se mohl hodit
snad jen literátovi typu zmíněného Haška, který takto zvěčnil
svou inspirativní známost se zlodějem Hanuškou. Znát já
takového Hanušku, vyptám se jej, jak je to s oněmi
zastavárnami mobilů, které najdete na každém větším nádraží.
Kdopak asi ty prostory zastavárníkům pronajímá a proč? Nebude
tomu jinak, než že jde o svého druhu službu cestujícím, kterým
ve vlaku či na nádraží kdosi ukradne mobil; mohou si takto
bryskně a s výhodou zakoupit nový a všichni budou spokojeni,
nemám pravdu?
Ale zpátky k onomu mému kostlivci ve skříni. I já takhle
dlívám na nádražích – své věci si jako zkušený cestovatel
ovšem náležitě hlídám –, abych mohl vyrážet na své toulky za
krásami přírody. A tu se mi občas stane, že na svých cestách
necestách natrefím na osamělou a nadto opuštěnou stavbičku,
nejčastěji chajdu z prvé generace českého „divokého“
trampingu. Tak nějak došlou svého věku a užití, s rozbitými
dveřmi a vypáčenými okenicemi, obvykle si v ní už zaúřadovali
potřební z okolí (důvěrně to znám i ze své průběžně obývané
chalupy, pouze v takříkajíc obráceném gardu). A já, věru ne z
kořistnictví, ale z nezvladatelné zvědavosti do takových
objektů často o své vůli vlezu. Bývá to zvláštní pocit,
jistěže tím znesvěcujete čísi bývalé bydliště, zato však
z jeho uspořádání a vybavení můžete uhadovat, kým ten člověk
byl. Nejčastěji a nejspíš někdo sympatický. Chatař, tramp,
rybář, včelař… Umřel nebo jen zestárl a sídlo ponechal svému
osudu a přičinlivým pobertům. Vše cenné je dávno pryč, leč i
pro mne sem tam něco zůstane. Plesnivinou a myšinou vonící
knížka, odznáček, rybářská třpytka, černobílá pohlednice,
samorost. Jsem v tom jako straka, vezmu si na památku cetku,
která si mi líbí, která mne odkáže k cizímu, místně i časově
vzdálenému osudu, o němž můžu cestou domů přemítat. Na mou
obhajobu, milí čtenáři: Moje kořist není toho druhu, že by mne
mohla zavést do některé ze zmíněných nádražních zastaváren.
Stále si také myslím, že to není kořist, ale jen takový,
řekněme, nálezek.
Inu, tak jsem se vám svěřil s tím, že i já takto příležitostně
a zřídka vezmu to, co mi nepatří. Přečin to není, nevím, snad
je to neslušné. Ale jestli se to opravdu nemá, řekněte, a já
toho nechám. Každopádně vám přeji hezké léto a pokoj před
nenechavci všeho druhu. |
