|
|
 Starý
ďábel napravuje totalitní peklo
Když v roce 1987 Československý rozhlas odvysílal rozhlasové
zpracování románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, bylo to
vnímáno i jako krok k odvaze ke svobodě. Pod dramatizací
jednoho z nejvýznamnějších děl 20. století, které nyní na CD
vydal Radioservis, je podepsán divadelní a rozhlasový dramatik
a dramaturg Jan Vedral.
Mistr a Markétka je označovaný také jako protitotalitní
román. Bylo to důležité pro to, že jste před třiadvaceti lety
sáhl právě po této látce?
Když jsem v polovině osmdesátých let začal pracovat pro
rozhlas, byl ještě plný normalizátorů obou generací – té
stalinistické, která jej pomáhala „kádrově vyčistit“ na
začátku sedmdesátých let, i té nové, pragmatické, svazově
mládežnické. To jsou lidé, z nichž někteří dodnes mudrují o
„mediální profesionalitě“ a pomáhají udržovat ve vysílání
televize a rozhlasu normalizační odér. Úplný Masolit, jak o
něm píše Bulgakov. Malá skupina lidí, kteří do
literárně-dramatického vysílání nastupovali v osmdesátých
letech, se pokoušela přibližovat rozhlasový repertoár
dramaturgii českého divadla, které se v té době nejrůznějšími
cestami vymaňovalo z chátrajících žernovů ideologické služby.
Zpětně nahlédnuto, bylo to – z divadelního hlediska – období
podobně plodné a důležité jako dnes mytizovaná šedesátá léta.
Hlavní téma doby bylo vlastně jediné – jedinec versus
totalitní moc. Jedním z nejgeniálnějších pojednání tohoto
tématu je právě Bulgakovův román. To, že jsme dokázali
prosadit jeho realizaci s excelentním tvůrčím obsazením a že
dílo bylo v roce 1987 odvysíláno, považuji dnes s jistou, snad
ne nepatřičnou hrdostí, za jeden z příspěvků lidí z takzvané
šedé zóny ke společenskému dodávání si odvahy ke svobodě.
Za vašeho „dvorního režiséra“ byl považován Jiří Horčička,
který je podepsán i pod Mistrem a Markétkou. Jaká byla vaše
spolupráce konkrétně na této inscenaci?
Bulgakov byl pro nás pro oba výzvou, bylo to – i pokud jde o
rozhlasové výrazové prostředky – komplikované stylistické
cvičení, cenné tím víc, že jsme je realizovali na látce, která
měla hluboký smysl. Rád říkám, že režisér Horčička mě „naučil
psát ušima“. To jest psát pro rádio tak, že člověk příští
inscenaci „slyší“, ne že ji „má před očima“ a pak ji teprve
jaksi pro rozhlas upravuje. Dnes už je jasné, že i v kontextu
evropské radiofonie byl Horčička génius, který „ušima viděl“
tak bystrozrace, že to, co pod povrchem jevů zahlédl, je
dodnes zajímavé – i proto většina jeho realizací je stále
živá.
Rozhlasový Mistr a Markétka je skvěle obsazen: Miloš Kopecký,
Ladislav Frej, Eduard Cupák nebo Josef Vinklář. Podílel jste
se také na výběru interpretů?
Mám chuť tvrdit, že ano. A asi to tak i bylo. Kopecký, Cupák,
Frej, Preiss – ti nám byli jasní od začátku. Já potřebuji mít
dost konkrétní představu herců, pro které postavu „dělám“.
Jinak samozřejmě režisér Horčička měl vždy právo vzít si na
roli toho, koho považoval za nejlepšího.
V jednom starším rozhovoru jste uvedl, že do svých dramatizací
nad rámec předlohy včleňujete i osud autora předlohy.
Postupoval jste podobně i v případě Bulgakova?
Do té míry, v níž jsem měl přístup k informacím. Když jsem pak
dělal scénickou verzi pro Divadlo na Vinohradech, dostal jsem
se – díky tomu, že v sovětském Rusku v rámci glasnosti začali
uveřejňovat léta utajené materiály, například text zoufalého
Bulgakovova dopisu Stalinovi, v němž spisovatel prosí buď o
povolení publikovat, nebo o možnost emigrovat – k dalším
zdrojům. Jasné ovšem vždy bylo – i jak jsem se dozvěděl od
překladatelky Aleny Morávkové –, že Mistr a Markétka je do
značné míry autobiografií, v níž se Bulgakov projektoval do
postavy Mistra a svůj ambivalentní vztah ke Stalinovi promítl
do vztahu Ješuy a Piláta.
O divadelní inscenaci Mistra a Markétky v Divadle na
Vinohradech v roce 1988 se prý zasloužil rozhlasový
představitel Wolanda Miloš Kopecký...
Miloš Kopecký byl v té době skutečnou hvězdou Divadla na
Vinohradech – a nárokoval si i právo rozhodovat o tom, co bude
hrát. Do Wolanda se zamiloval v rozhlase. Pak získal obrovskou
autoritu svým nekonformním vystoupením na sjezdu
československých dramatických umělců. Poslal v něm, stručně
řečeno, tehdejší normalizační papalášstvo do háje. Tím dal
duch i Dudkově divadelní inscenaci – starý ďábel je nakonec
jediný, kdo dokáže napravit peklo totalitního státu...
René Kočík
|
