|
|
Petr Váša,
hudebník
 Krása
je možná ze všech desek, které jste vydal, nejúdernější
rokenrolová. U muzikantů jako Syčáci asi nejde mluvit o
jednoduchosti, ale přece jako by to směřovalo k dupání do
rytmu, tanci, hlasitosti. Byl to plán, nebo živelný vývoj?
Nevzpomínám si, že bychom o tom přímo mluvili, ale bylo jasné,
že něco takového chceme zkusit. Deska vznikala tak, že jsem
nejprve psal texty, v průběhu roku 2008. Když jsem jich měl
zhruba padesát, řekl jsem si, že budu pokračovat úplně o
čemkoliv — schválně, jestli i o bradavici na prstu je možné
udělat básničku. Co se mi zdálo pro Syčáky vhodné, jsem klukům
dal, oni z toho vybírali a zhudebňovali. Snažil jsem se, aby
texty byly čitelné i jako regulerní poezie a zároveň v nich
bylo co nejvíc hudby, to si pochvalovali. Čili kromě nějakých
snových bizárií, jako je titulní skladba, jsem zkoušel
vyloženě tříslokové, refrénové písničky. Z toho ta údernost
vyplynula.
Deska působí trochu jako výlety do hudebních zákoutí,
parafráze na styly a kapely. Není to jen píseň Legenda jako
zjevný ohlas na Chucka Berryho. Ale zrovna tu nazýváte
brněnským rokenrolem na pět nebo sedm, čili pořád je tam
nějaký experiment, komplikace. Přemýšlíte o tom, co je ještě
bigbít a co už umění?
To mě zajímalo vždycky. Vyrostl jsem v situaci, kdy vážní
básníci, hudebníci a malíři byli pro mě stejní hrdinové jako
rockeři. Neřekl bych, že jsem to dělení odmítal, ale
nepřipadlo mi moc přirozené. Až posléze jsem zjistil, že jsou
ortodoxní rockeři, kteří si víceméně dávají záležet na tom,
aby se vymezovali vůči vážné kultuře. Michal Ambrož a jeho
parta nebo Tony Ducháček, to jsou ve skutečnosti
intelektuálové a seriózní umělci, ale jakoby se to nemělo
říkat. Občas hráváme s Už jsme doma a Míra Wanek – jako punker
– mi říkal, jak po letech docenil, že používám slovo umění.
Myslel jsem to vždy spíš technicky, ale rozhodně ty dvě
kulturní oblasti nevnímám jako oddělené a vzájemné souvislosti
mě velice zajímají. Člověk ovšem musí ctít žánr a vždycky mi
vadilo, když někdo dělá rokenrol nebo hiphop a hraje si na
vysoké umění, nebo někdo vážnou hudbu a snaží se ji dělat tak,
aby to pochopil každý vůl a prodalo se to.
Punk občas čiší i ze syčácké muziky, nejen v ostré svižnosti
některých nových skladeb. Technická bravura Syčáků je možná
protikladem punkového hraní, ale ta nadsázka a legrace tam je.
Ostatně hrajete občas i českou obměnu God Save the Queen od
Sex Pistols. Máte rád punk?
Mám, už kvůli dlouholetému kamarádství s Mírou Wankem. Ale i
to se toho umění týká, protože on dělá něco, čemu říkám
art-punk. Když jsme dělali punkovou operu Samota, sláva, smrt
a spása, vedli jsme o tom spoustu debat. Narazíte na lidi,
kteří punk berou pravověrně, jen britský ročník 1976–1977, ale
pak nacházejí třeba ten newyorský včetně Patti Smith. Ale
myšlenkově mě z celého punku nejvíc ovlivnil Johnny Rotten s
prvními deskami Public Image. To je punk. Spočívá v tom, že
každá deska je jiná a na každé desce si dělám, co chci. Takže
nikdy bych neřekl, že punk děláme, ale Rottena nebo Iggyho
Popa mám fakt rád.
Na punk upomíná taky oděv, v němž vystupujete – červená a
černá, to je přece typická kombinace. Jak to vzniklo?
Vidíte, to mě nikdy nenapadlo. Když jsme začali vystupovat se
Z kopce v roce 1986, měl jsem těžké kytarové a vokální party,
byl jsem rád, že to nějak uhraju, a nějaká pódiová atrakce
mohla být jedině kostým, nemohl jsem plivat oheň. Přemýšlel
jsem, jak podráždit komunistickou stranu, a protože maminka
Milana Chladila byla u nás jako doma, starala se o mé
sourozence a taky šila, tak přišla se sokolskými košilemi
Milana Chladila, že z nich udělá trenýrky pro bratra. No a já
v rozpoložení té postpubertální revolty jsem si je vzal a
vystupoval v tesilkách a Chladilově sokolské košili. Ty košile
dlouho nevydržely, ale takhle to vzniklo.
Možná nejrychleji se z nové desky zapamatuje refrén „Rádio
hraje další a další nemožnou píseň o andělích“ a možná právě
tuhle píseň by i rádia brala. Bavilo by vás být součástí té
davové marnosti, kterou komerční rádia občas představují?
To nevím. Dlouho jsem si myslel, že je mi to jedno, doma si
rádio nepouštím, ale protože jsem pořád na cestách, poslouchám
je. A když se mi na jakékoli stanici něco líbí, mám upřímnou
radost. Když někdo chce, abych souhlasil s myšlenkou, že rádio
hraje samý šmejd, oponuji, že jedna z mých nejoblíbenějších
současných kapel je Black Eyed Peas, a když slyším tenhle
popík, tak si říkám, to je prostě dobrý. Na druhé straně když
tvoje písničky začnou hrát rádia, publikum se na tebe okamžitě
dívá jinak, a nejenže kriticky, ale mnohdy apriori podezíravě.
Kdyby se dvě písničky z desky Krása hrály v rádiu a kvůli tomu
ji spousta lidí nesnášela, tak nevím, co si myslet. Ale bylo
by vtipné, kdyby se to týkalo té o rádiích.
Mezi svérázná čísla desky patří halekačka Svoboda! nebo šanson
Kamarádi. Zrovna taková ale asi vyžadují mimořádný pěvecký
výkon. Prozradíte, na kolikrát se ti dařilo zpěv natočit?
S tím problém nemám, vždycky se snažím dobře připravit,
protože pro mé cítění je dobré nahrávat v kuse. Jen minimálně
něco lepím, nahraju jednu verzi, když je dobrá, bez
poslouchání druhou, a pokud se zdá, že by se to mohlo vyvíjet,
ještě třetí. První polovinu desky jsem nazpíval asi za dvě
hodiny. Tohle umím, ale když se něco opakuje, znervózním a
nemám tu muzikantskou disciplínu, aby se to zlepšovalo. Takhle
se mi to osvědčuje už od dob Z kopce, je tam spontaneita a
zároveň perfekce ve smyslu srozumitelnosti a atmosféry.
Kapela Z kopce ohromila už před neuvěřitelnými pětadvaceti
lety. Ze zpětného pohledu byla možná fascinující i tím, kolik
vám bylo. Nebo myslíte, že člověk ve dvaceti dělá mnohdy
nejlepší věci, pak spíš čím dál víc mudruje?
Ten dojem rozhodně nemám. Vím, že jsou lidi, kteří tu teorii
vyznávají a říkají, jo, Z kopce, to byl největší nářez. Ale já
nemám pocit, že by energie, z které čerpám, kolísala s věkem.
Na druhé straně je zajímavé, že jsem si tehdy připadal starý,
říkal jsem si Rimbaud to měl napsané v šestnácti, čili když
nestihnu udělat něco pořádného do dvaceti, jsem out. Z tohoto
pohledu si připadám dnes mladší, než když jsme ve dvaceti šli
poprvé do studia. A jistě jsem měl ty úzkosti z komunismu, že
jsi nikdy nevěděl, jestli koncert nebo nahrávka není poslední.
Takže to bylo buď, a nebo.
Hodně lidí je nadšeno vaším působením v kapele Jasná páka a
tím, že jste jí dal nový šmrnc. Je to přímočarý rock, odolný
proti oposlouchání. Ale přece, kdo by vás v té roli čekal? Jak
to vlastně začalo?
Já jsem s nimi zpíval poprvé už v roce 1991, kdy bylo turné k
výročí deseti let Jasné páky, a to jsme se znali z osmdesátých
let, jezdil jsem do Okrouhlice na jejich soustředění. Ale když
se ukázalo, že bývalý zpěvák Dáda Albrecht s tím nechce už nic
mít, docela mě překvapilo, že chtěli, abych to zpíval já. Hrál
jsem Jasnou páku někde u táboráku nebo v Bulharsku u moře,
energii nebo nasazení to vyžaduje, ale rozhodně mi
nepřipadalo, že by to nikdo jiný zpívat nemohl. Každopádně
jsem do toho šel a bylo z toho asi deset dost šílených
koncertů, i když jsem myslím jediný, kdo si to pamatuje. A
když před lety dostala Páka cenu Rádia Beat a opět šlo o její
rekonstrukci, tak jsme se do toho pustili, tentokrát už
uvážlivěji a střízlivěji.
Jan Mattuš, překladatel a publicista
Foto Tomáš Tichý
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 3. srpna. |
