|
|
 Pavel
Kouhout, ekonom
Potíže s neoliberalismem
Nedávno jsem to pořádně schytal od jedné čtenářky, slečny A.
Nedá se nic dělat, když člověk píše a veřejně vystupuje, musí
počítat i s jinými reakcemi než jen s chválou. Posuďte sami:
„Vy opravdu chcete, aby z téhle země odešly opravdové elity,
nikdo tady nezůstane (viz reforma vědy a výzkumu). Jak tyhle
reformy (neoliberálního rázu) ovlivní růst počtu lidí, kteří
chtějí zakládat rodiny a mít děti? Ať si můžu myslet o
neoliberální doktríně cokoliv, její nespornou nevýhodou je
destrukce rodiny. Nemyslím si, ze jednotkou společnosti je
jednotlivec, ale rodina. Jak chcete odbourávat sociální stát a
privatizovat ho až na kost, když neexistuje občanská
společnost a silná rodina, která by stát nahradila?“
Uf. Studená sprcha, což? Zamyslel jsem se nad tím, jak bych
z této země vyháněl elity, kdybych opravdu měl takové
perverzní choutky. Především bych zvýšil daně, až by se z elit
kouřilo. Protože vyšší příjmy statisticky mívají vysokoškolsky
a postgraduálně vzdělaní, zavedl bych silně progresivní daň
z příjmů. Tož vydělávat by se vám zachtělo, milé elity? Marš
ven ze země! My tu máme všichni stejné žaludky, jestli o tom
nevíte.
Spadají progresivní daně do rámce tzv. neoliberálních reforem?
Nevíme. Neoliberální doktrína je totiž natolik vágní pojem, že
vlastně nikdo neví, co to neoliberalismus je. Poprvé prý tento
termín použil německý ekonom Alexander Rüstow v roce 1938.
Rüstow je zajímavá figura, hitlerovskou éru prožil v exilu a
po válce společně s ekonomy jako Ludwig Erhard či Wilhelm
Röpke budoval sociální tržní hospodářství v západní části
Německa. Znamená to snad, že neoliberalismus a sociální tržní
hospodářství jsou jedno a totéž?
Rüstow a Röpke si ovšem neříkali neoliberálové, nýbrž
ordoliberálové – podle latinského „ordo“, tedy pořádek. Jádrem
je myšlenka, že skutečná svoboda může existovat jen tam, kde
vládnou pravidla a kde je člověk chráněn před zločinci i před
zvůlí mocných. Nevím jak slečně A., ale mně to zní sympaticky.
Klidně se přiznám, že patřím mezi velké zastánce sociálně
tržního hospodářství, ve kterém vidím inspiraci pro dnešek.
Ovšem pozor: mám na mysli sociálně tržní ekonomiku toho typu,
jaká udělala z poválečného Německa hospodářskou velmoc. Tedy
stát, který pomůže nešťastníkům v nouzi, ale neživí milionové
masy kariérních nezaměstnaných. Stát, který zabezpečí dobré
podmínky pro podnikání a tvorbu pracovních míst, ale
podnikatele nešikanuje tisíci stránek zákonů a „direktiv“.
Stát, který nediktuje lidem každou maličkost. Stát, kde je
pořádek a kde se nekrade. (A kde se krade snadno? Tam, kde je
co ukrást. Čím více daní a státních výdajů, tím větší prostor
pro korupci.)
A co rodina? Historicky byla rodina nejsilnější v ekonomikách,
kde stát neměl žádnou sociální funkci. Dodnes tomu tak je.
Význam a síla rodiny v Indii nebo ve Vietnamu jsou úplně jiné
než v současné Evropě, kde stát převzal mnoho jejích funkcí.
Způsobil destrukci rodiny v Evropě neoliberalismus? Země jako
Itálie, Španělsko nebo Řecko mají míru porodnosti kolem 1,3
dítěte na ženu. Pokud budeme neoliberalismus definovat jako
„patologicky přebujelý sociální stát žijící na dluh“, pak ano,
příčinou úpadku je vskutku on.
Kdybych chtěl tuto zemi opravdu zruinovat, postupoval bych
cestou vysokých daní, ještě větších výdajů a dluhů až na půdu. |
