|
Knížky
pro děti –
knížky pro zábavu
Ludvík Vaculík, Jiří Stránský, Petr Nikl, Radek Malý, Václav
Havel, Viola Fischerová, Pavel Brycz nebo Vratislav Brabenec –
to jsou jen někteří z autorů, kteří vydali své knížky pro děti
v pražském nakladatelství Meander Ivy Pecháčkové. Od roku
1995, kdy nakladatelství vzniklo, tu vyšlo na devadesát
titulů. Zejména v posledních letech sbírají jednu cenu za
druhou.
Před pěti lety jste mi v rozhovoru řekla, že „zájem o
literaturu pro děti je rok od roku menší“. Jak je to dnes?
Měla jsem tehdy na mysli především zájem ze strany novinářů a
odborné veřejnosti. Můžete vydat sebeskvělejší knížku pro
děti, ale pokud na ni někdo neupozorní, nenajde si čtenáře.
Všechno souvisí se vším: nepíše-li nikdo zasvěceně a
přitažlivě o literatuře pro děti, veřejnost se o ni přestává
zajímat. Těch tisíc až patnáct set intelektuálů, co
vědí,
kde hledat pro své děti kvalitní knihu, ale u nás naštěstí
stále existuje.
Meander patří na českém knižním trhu k těm náročněji
orientovaným nakladatelstvím. Vaše knížky sbírají za grafickou
úpravu a ilustrace jedno ocenění za druhým. Hraje v současné
literatuře pro děti výtvarná stránka prim?
Řekla bych, že hrála prim odjakživa. I když v poslední době se
mi zdá, že výtvarná, a někdy výrazně experimentálně pojatá
úprava knihy převládá nad textem. Jako by ani autor, ani jeho
redaktor neměli sicflajš, aby zvládli pořádný rukopis, který
dítě zhltne jedním dechem. Ovšem je fakt, že dobře vypravená a
pěkně ilustrovaná kniha pro děti stojí čtyři- až pětkrát tolik
co obyčejná kniha pro dospělé. Takže na adekvátní honorář pro
autora už v rozpočtu knihy moc nezbývá. A komu by se chtělo
psát celý rok knížku za symbolických deset tisíc korun?
V čem se liší dnešní knížky pro děti od těch z časů Sekory
nebo Čtvrtka?
To
já nevím, protože knížky pro tak malé čtenáře nedělám. Spíš mi
bývá vytýkáno, že dětem našimi tituly nic neusnadňuji. Co moje
vlastní děti odrostly, přestala jsem nové knihy z této
kategorie systematicky sledovat. A z toho, co se mi dostane do
rukou, mám dojem, že s výjimkou Ivy Procházkové a Pavla Šruta
vycházejí mnohým našim autorům tituly, v nichž na první pohled
převládá řemeslo nad uměním. Jenže na promyšlené a důkladně
rozvedené příběhy není dneska čas: permanentně přetěžované
děti, na které se valí informace ze všech stran, by takovou
knihu prostě neučetly. Vidím to hlavně ve světě, kde slavné
knihy pro děti vycházejí převyprávěné na třetinu nebo čtvrtinu
původního objemu…
Toho se ale malý nakladatel nemusí dopouštět. V čem vidíte
výhody komorního podniku ve srovnání s mastodonty typu
Egmontu, Albatrosu…
Jejich postavení je naprosto nesrovnatelné. Malý nakladatel si
vydává knihy pro zábavu. A baví ho to natolik, že je ochoten
zadlužit se, zastavit rodinné jmění, pracovat zadarmo, bez
nároku na volný čas, a to nejen svůj, ale i rodiny a přátel.
Umíte si představit, že něco takového dělá Egmont, který
zaměstnává desítky dobře placených dealerů, co objíždějí školy
a nutí jim katalogy s veškerou svojí produkcí a s tak
důmyslným systémem slev, že se nedá odolat? Malý nakladatel si
nemůže dovolit žádného zaměstnance, ale je tím osvobozen od
povinnosti vydávat bohapusté tituly, aby měl na výplatu mzdy.
V posledních
letech jste vydala v Meanderu řadu knih komiksu. Co má komiks
společného s literaturou pro děti?
Snad ty obrázky? Komiks byl u nás dlouhou dobu považovaný za
něco tak podřadného, že se hodil akorát pro děti. Já si ale
myslím, že je určený každému čtenáři, který vnímá intenzivně
výtvarnou stránku díla. Zhlédla jsem se zejména ve
francouzském komiksu. Je to sympatický, dynamicky se
vyvíjející žánr. A ještě zdaleka neřekl své poslední slovo:
vždyť naše kultura pomalu, ale jistě přechází od slova
k obrazu. Důvod, proč jej poslední dobou vydávám, je ale taky
ten, že Francouzi vydávání své kvalitní literatury ve světě
štědře dotují...
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |