|
|
 Tancem
lze vyjádřit každou emoci
Filmový nebo televizní záznam divadelního představení málokdy
přesáhne rozměr základní informace o daném díle, avšak
nalezneme výjimky. Mezi takové patří Tančírna uznávaného
režiséra Ettore Scoly (3. 10., 22.45, ČT2). Aniž by rušil
přítomnost jeviště, filmařsky uchopil bezeslovný, pohybově
stylizovaný, ale přitom veskrze srozumitelný tvar Tančírny,
jak ji ztvárnil soubor Theatre du Compagnol. Scolův přepis
(1983) se už dávno uhnízdil mezi díly klasickými, podnes
obdivovanými. Stvrzuje, že filmové vyjadřování lze platně
obohacovat divadelním výrazivem, pokud se tak děje nápaditě,
bez otrocké doslovnosti.
 Tančírna,
jak už název napovídá, se vyjadřuje skrze tanec, k němuž
nedílně přistupuje hudební složka. A důležitá je rovněž
mimika, výraz obličeje a držení těla, pantomimické ztvárnění.
Mnoho různorodých významů nese už způsob, jakým se člověk
pohybuje, zda z něho vyzařuje poddajnost či odhodlání a vzdor.
Předměstská tančírna se tu stává privátním dějištěm, do něhož
vnikají „velké dějiny“, lidé zde prožívají svá drobná dramata
jako odraz událostí zvnějška, které je přesahují a které
nemohou ovlivnit.
V sedmi epizodách, většinou oddělených změnou světelných
podmínek, se odehrají dalekosáhlé změny politické i sociální
od meziválečného období, kdy se moci ujímá Lidová fronta, až
po diskotékovou éru o bezmála půlstoletí později. Do toku
jednou idylicky zklidnělého, jindy nervního dění vstupují
ponižující válečné události i složitý poválečný vývoj, trauma
alžírské války, ale také studentské nepokoje z let šedesátých.
Ze stálého osazenstva tančírny sice čas od času některá z
postav pronikne do popředí jako svébytná osobnost, avšak jako
celek vystupuje tento kolektiv stejnorodě, dokáže se vzepřít
každému vetřelci, mnohdy směšně namyšlenému, ať již jím je
nacistický důstojník nebo místní kolaborant. Každá z figur
představuje přesně vymezený typ, někdy i vzhledově odkazující
ke známé osobnosti: diváci jistě rozpoznají několikerou
připomínku mladého Jeana Gabina. A kolik optimismu vyzařuje z
odhodlaného tance jednonohého válečného invalidy,
zosobňujícího nezdolnost!
Scola promyšleně využívá postupů, které umožňuje médium filmu,
aniž by je zdůrazňoval. Nechává kameru nevtíravě kroužit po
parketu, aby se sama stala součástí příběhu a roztáčí pestrý
kaleidoskop dobových písní a popěvků, jejichž prostřednictvím
postihuje změny vkusu i očekávání. Tančírna je svědectvím o
jednom novátorském divadelním počinu, který byl do filmové
podoby přetaven se stejně objevným zaujetím.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
