|
|
 Marko
Ivanovič,
dirigent, hudební skladatel
Když dovolíte, začneme od Adama, čili od vašich studií
v Praze. Jak jste jako patnáctiletý rodilý Pražák, žijící
v Srbsku vnímal přechod do českého prostředí?
Když jsem žil v Jugoslávii, tak pro mě byla pražská, nebo
vůbec česká kultura vysněnou metou. V Srbsku byl k vážné hudbě
přeci jen jiný vztah než tady. Je to dáno historickou tradicí.
Návaznost na středoevropskou kulturu se rozvíjela až v 19. a
20. století, což se na druhou stranu projevuje i tím, že dnes
tam má soudobá vážná hudba skutečně velký prostor. Ale
tradiční vážná hudba, tak jak ji vnímáme my, v Srbsku zdaleka
nemá takový společenský dosah ani takové možnosti jako tady.
Srovnávat českou a srbskou kulturu si ale netroufám, protože
já kulturní život, který se odehrává v srbské metropoli úplně
přeskočil a zamířil v patnácti rovnou do Prahy. Hudebně jsem
vázán především na Čechy, ale velmi mě ovlivnila i rocková
tradice, v níž byla Jugoslávie svého času doslova velmocí. A
pak folklor, svého odkazu se člověk nezřekne. Naopak je to
velmi cenný inspirační vzor.
Kteří skladatelé patřili v té době mezi vaše oblíbené?
Dvořák a Bach. Bylo to dáno i tím, že jsem v patnácti o moc
víc autorů neznal. Ještě se tam někde krčil Mozart s Malou
noční hudbou a Smetanova Má vlast a samozřejmě Chopin, protože
jsem na hudební škole studoval klavír. Myslím, že od profesorů
pražské konzervatoře to byla docela pěkná sázka do loterie.
A jak se to spektrum rozšířilo? Mám teď na mysli české autory
a českou hudbu obecně.
Nemůžu říct, že mám oblíbené autory nebo žánry. Třeba někteří
čeští jazzoví autoři mi připadají hodně dobří. Velmi mě zajímá
naše alternativní scéna, dokonce i z pohledu soudobé vážné
hudby mě nejvíc oslovují ti autoři, kteří mají blízko
k alternativě. K určité, jak já říkám, šedé zóně, mezi
vyloženě podbízivou komerční hudbou a mezi
alternativně-konstruktivistickou tendencí, kde se prolíná to
nejzajímavější z obou proudů. Češi vždycky spíše inklinovali
ke konzervatismu a k syntéze, než k vytváření zbrusu nových
hodnot. Mám-li mluvit konkrétně, tak z nejmladší generace je
to například Michal Nejtek, Martin Smolka, Hanuš Bartoň a
mnozí další. Pokud mám mluvit o alternativní hudbě, tak tvorba
skupiny Hm..., respektive Marek Doubrava je velmi zajímavý
autor. A pak celá tradice českého undergroundu, sedmdesátých
let. Básník Pavel Zajíček, DG 307, Plastic People, s těmi jsem
trochu i spolupracoval, a tak je poznal. Nebo třeba skupina
Psí vojáci... Rozhodně to nejsou populární skladatelé, nic pro
širokou zábavu. Jsou to osobní výpovědi, umělecká díla.
Jak je to vlastně s tím tradovaným úspěchem a jedinečností
české hudby a českých autorů v zahraničí?
Těžko říct. Myslím, že záleží jak v které zemi. Například
Bohuslav Martinů dodnes nemá ve světě takové jméno, jak se nám
zdá tady. Oproti tomu Janáček má velký ohlas, zejména
v anglofonních zemích. Kdo je překvapivě méně doceňován, než
bychom si třeba mysleli, je Antonín Dvořák. Spousta odborníků
ho považuje spíše za jakéhosi dobového populárního
„písničkáře“, který napsal Novosvětskou. Je líbivá, proto se
hraje, ale není v ní hloubka srovnatelná kupříkladu
s Mahlerem. Jenže i při určité přímočarosti Dvořákově hudbě
nechybí zadní plán, jistá sofistikovanost. To je ovšem velmi
těžké vysvětlit zejména v zahraničí, kde právě složitost bývá
znakem kvality. A to nemluvím třeba o Sukovi, který není
doceněn u nás, natož venku. Oba, jak Dvořák, tak i Suk, mluví
velmi lapidárním jazykem, tam nejsou slova navíc, ale to co
svou hudbou říkají, je velmi kvalitní, ryzí a čisté!
A co Leoš Janáček?
Janáček byl světem objeven poměrně nedávno, ale kdo z našich
autorů ve světě teprve na své objevení čeká, je Miloslav
Kabeláč. To je hned po Martinů největší český symfonik 20.
století. Měl smůlu, že nebyl oblíbený režimem, ale jeho
skladby jsou velmi progresivní a mým velkým snem je natočit
komplet jeho symfonií. Máme vůči němu velký dluh a je to velké
želízko v ohni pro budoucí prezentaci naší kultury venku.
Soudobá hudba je ale tvrdým oříškem i pro dramaturgy. Jako by
se nových autorů báli. Nemáte ten pocit?
Ano, to je pravda. A už vůbec nechtějí sestavit samostatný
program. Spíš u nás funguje takový ten „sendvičový model“, že
se mezi nějaké dva kasaštyky zařadí nějaká, jak oni říkají
moderna. Přitom je to věc stará sto, sto padesát let. U české
kulturní veřejnosti je oproti zahraničí apriorní nechuť
k hudbě mladší, než je dejme tomu Janáček. A už i ten bývá
dokonce i u hudebně poučené veřejnosti těžko stravitelný
autor. Není to chyba lidí, že by byli hloupí, ale spíš chyba
systému vzdělávání. Když určité hudbě nerozumím, tak to ještě
neznamená, že je chyba na její straně. Když jsem studentům na
gymnáziu takové skladby pouštěl, nikdy se neozvala zamítavá
slova. Maximálně jsem slyšel, že jí nerozumí, ale hned se
snažili pochopit proč je taková, že jí nerozumí! Byli otevření
pochopit estetické záměry autora a pak ji buď vzali, nebo ne.
A já bych moc rád, kdyby se u nás většinová veřejnost začala
k vážné hudbě chovat tímto způsobem.
Jana Švecová, publicistka
Foto Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 21. září. |
