|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Kapitalismus postkomunistický?
Našinec, který léta denně zažíval nedostatky státně
socialistického systému, jeho těžkopádnost, ekonomickou
nedostatečnost, o omezování občanských svobod a ostatním ani
nemluvě, si jen stěží dovede představit, že evropské země na
západ od železné opony z tohoto systému měly strach. Ne snad
z vojenské konfrontace, toto nebezpečí od druhé poloviny
padesátých let už prakticky neexistovalo, ale z toho, že by se
pro jeho občany v případě rostoucích společenských konfliktů
mohl stát žádoucím politickým systémem. Těžko uvěřit? Ovšem
viděno zvenku mohl socialistický systém pro některé skupiny
obyvatel na Západě ve svém rovnostářském charakteru, zrušení
soukromého vlastnictví výrobních prostředků, které mělo
odstranit vykořisťování člověka člověkem, ale i v proklamované
rovnoprávnosti žen a mužů takové přednosti mít. Mnohé levicově
orientované společenské skupiny na Západě si zkrátka
socialistický systém idealizovaly právě tak, jako my
kapitalistický, v němž jsme, takříkajíc přes berlínskou zeď,
viděli všechny krásy světa.
Na to, co pochopil jako výzvu, reagoval kapitalismus se sobě
vlastní flexibilitou: obava ze socialismu se stala jednou
z hnacích sil při vytváření reformy kapitalistického systému,
která vešla do dějin ekonomiky pod názvem sociální tržní
hospodářství nebo také rýnský kapitalismus a nejplněji byla
realizována právě v západním Německu, což mělo své důvody i
v jeho rozdělení mezi dva politické systémy. Jeho cílem bylo
důslednou sociální a tarifní politikou a řadou dalších
opatření dosáhnout participace širokých vrstev obyvatelstva na
společenském blahobytu a jejich zvýšenou kupní silou
garantovat hospodářský růst, zajistit tím také sociální mír a
ukázat, že lepšího sociálního postavení mohou spodní
společenské vrstvy dosáhnout i beze změny systému. Byl to
právě tento ekonomický model, který NSR zajistil
čtyřicetiletou hospodářskou i společenskou stabilitu fungující
demokracie. A tato stabilita německé společnosti umožnila
i kritickou sebereflexi její temné národně socialistické
minulosti.
Tato rovnováha soutěže dvou systémů se, aniž jsme si toho byli
dostatečně vědomi, prudce změnila v listopadu 1989 rozpadem
socialistického bloku.
Pro země střední a východní Evropy znamenal tento historický
zlom osvobozeni od jha totalitních režimů a postupný, ne vždy
jednoduchý návrat do rodiny demokratických států. Kapitalismu
ale, jak se zdá, tato ztráta konkurence právě neposloužila.
Neobyčejně urychlila proces globalizace, pro nějž se teď celý
svět stal tržním prostorem, v němž se prudce rozvíjející
finanční kapitál mohl bez odpovídající regulace a kontroly
řídit jen svými vlastními zákony a sledovat především cíl
rychlého hromadění zisků. Hluboká finanční krize, kterou právě
zažíváme, je toho důsledkem. Rozevírat se ovšem v řadě
klasických západních kapitalistických zemí začaly i nůžky mezi
chudými i bohatými, s růstem velkých majetků začalo přibývat
chudých a zvyšuje se počet takzvaných working poors,
pracujících chudáků, kteří vydělávají tak málo, že jim platy
musejí být na existenční minimum doplňovány sociálními dávkami
z veřejných prostředků. Toto narůstání sociální nerovnosti
může demokratická společnost ovšem sotva akceptovat, a je
proto stále ostřeji kritizováno i ekonomy. Staví
kapitalistický systém před zatěžkávací zkoušku, dokáže-li pro
aktuální sociální problémy, mezi které patří i vysoká
nezaměstnanost, najít řešení sloužící celé společnosti. |
