|
 |
 Co
si počít, když potraty jsou zakázané
Ačkoli rumunské filmy po dlouhá desetiletí souzněly s tvůrčí
podřadností (jak půvabně dokládá i Vesnička má středisková), v
posledních letech se situace mění. Česká televize už uvedla
Smrt pana Lazaresca a ve čtvrtek 7. října (ČT2, 20.00)
nabízí dílo ještě výjimečnější, které dokonce zvítězilo na
festivalu v Cannes. Snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny se
řadí mezi výpovědi o posledních letech komunistické nadvlády a
přináší o nich sdělení názornější i jasnější nežli leckteré
vynášené příspěvky odjinud, třeba i z tuzemska.
Režisér Cristian Mungiu dosáhl optimálního stavu: aniž
by do rozmluv sebeméně nechal vplouvat zmínky o režimu, z
každého záběru prýští přesná informace o zvolené době – únoru
roku 1987. Ačkoli film zcela pomíjí jakékoli opoziční aktivity
a vlastně i politické poměry, předváděný příběh, který
zachycuje traumatizující strasti jednoho ilegálně prováděného
potratu, přitom plnohodnotně svědčí o ponižujících omezeních,
která na občany dopadají na každém kroku.
Film rozvíjí osudy dvou kamarádek, Otylie a Gábiny,
vysokoškolských studentek, z nichž jednu postihla
politováníhodná nehoda – otěhotněla. Otcovství se zde neřeší,
dívka hledá jen „osvobozující“ zákrok. Navíc ani přesně neví,
kdy k početí došlo, o zákonitostech menstruačního cyklu tuší
málo a zatajila skutečnou délku těhotenství. Jeho časový
rozměr, děvčetem jen nepřesně odhadovaný, vlastně zaznamenává
jedině název. Obě představitelky, Anamaria Marinca a Laura
Vasiliu, postihly své ztrápené vysokoškolačky bez jediného
zaváhání, bez jediné falešné příměsi, skvěle zprostředkovaly,
jak se do mysli bolestně zadírá všední, každodenní ponižování.
Mungiu má přesně zvážený dopad každého záběru, každého
obrazového motivu, ať již nechává osamělou dívku procházet
nevlídnou noční ulicí nebo ji vystaví pohledu na čerstvě
vypuzený plod. Ohromuje režisérův dar navodit potřebné vyznění
pouhým pohledem očí, dikcí proneseného slova, nehostinným
prostranstvím kolejí či hotelu i přiblížením nevábných a do
nočního přítmí ponořených ulic. Holomrazné počasí s
ojedinělými ostrůvky zašpinělého sněhu je zdůrazněno absencí
slunečního svitu, ve výsledku umocňuje ponurost dění. Odevšad
doléhá snad už ani nevnímaná vykolejenost doby, kdy shánění
protekcí, různých výhod a kradmého kšeftování se stalo
obvyklou normou. Vznikl film, který stísňující skutečnost
nepopisuje, nýbrž postihuje. A má univerzální platnost, dotýká
se vlastně každé společnosti potraty přísně zakazující.
Jan Jaroš, filmový publicista |
