|
 |
 Máňo,
přece jsme tě lízli!
„Jsme-li vyčleňováni ze společnosti kvůli tak prosté věci,
jako jsou delší vlasy, je to patrně známkou, že společnost je
chorobná...,“ napsal před čtyřiačtyřiceti lety Milan Knížák,
dnes představitel establishmentu, tehdy ovšem rebelující
„mánička“. Jeho Provolání k dlouhovlasým vzniklo v roce, v
němž komunisté v Československu odstartovali rozsáhlou
celostátní kampaň proti takzvaným vlasatcům, do které se vedle
Veřejné a Státní bezpečnosti zapojily i národní výbory, školy,
zdravotnická zařízení a většina médií.
Motivacím i průběhu represe ze strany režimu vystrašeného
nebývale výrazným kulturním konfliktem, jenž v polovině
šedesátých let postihl zdaleka nejen svět za železnou oponou,
se v obsáhlé publikaci „Vraťte nám vlasy!“ (Academia,
2010) věnují antropolog a novinář Filip Pospíšil a
historik Petr Blažek.
Zástupce šéfredaktorky magazínu A2 a expert v oblasti ochrany
osobních údajů a lidských práv Filip Pospíšil se netají tím,
že kniha vznikla na základě jeho dizertační práce na Fakultě
humanitních studií Univerzity Karlovy. Ani zdaleka však nejde
o odtažitý teoretický text, což je způsobeno jak osobním
zaujetím autora a jeho iniciativním pátráním po cenných
svědectvích pamětníků, tak edicí celkem šedesáti písemných i
fotografických dokumentů, jimiž Pospíšilovu antropologickou
studii rozšířil Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních
režimů a Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České
republiky.
A ostříhali je na ježoura
Jakousi předehru k rozsáhlým perzekucím, jimiž bylo během
několika týdnů na konci léta roku 1966 postiženo na čtyři
tisíce mladých lidí v celé republice, obstarala policejní akce
proti vlasatcům, shromažďujícím se na rampě Národního muzea na
Václavském náměstí v Praze. V Čechách nepřekvapí, že impulzem
k zákroku byl „zvací dopis“ členů komunistické organizace
Národního muzea s žádostí o „očištění“ rampy a schodů před
budovou „od těchto živlů, kteří přímo v centru města vzbuzují
pohoršení“. Kořeny soustředěné a promyšlené kampaně, která
spíše než o nápravu vzdorující mládeže usilovala o podporu
režimu ze strany konzervativní většiny společnosti, ovšem
vězely hlouběji – svou roli sehrála divoká návštěva básníka
Allena Ginsberga v Praze rok předtím, stejně jako projev
poslance Antonína Kozáka v Národním shromáždění v červnu 1966
vyzývající k ráznému řešení „chuligánské otázky“.
Jak v knize vzpomínají přímé oběti útlaku, třeba Jaroslav
Hutka, Ivo Marek či Jiří Bican, střet komunistické, ale i
nekomunistické generace rodičů s generací vlastních dětí měl
pro vlasatce často fatální následky. Byli vyhazováni z práce,
ze škol i z učilišť, přičemž jim následkem toho hrozilo vězení
za příživnictví, navíc ustavičná perzekuce přivedla desítky z
nich do psychiatrických léčeben, někdy po nevydařeném pokusu o
sebevraždu (některé to jistěže alespoň zachránilo před
vojnou). Pro samotné „máničky“ ovšem představovalo
nejbrutálnější formu represe násilné ostříhání vlasů, často
pod smyšlenou záminkou nedodržování osobní hygieny: „,Nojo, to
jsou hnidy, to jsou hnidy. Nemytý prasata, dobytkové!‘ Tak jim
tam nadávali, když je tloukli. A ostříhali je na ježoura,“
přibližuje jeden z pamětníků zákrok příslušníků Veřejné
bezpečnosti vůči dlouhovlasým.
 Vtipný
jako Dikobraz
Zvláštní úlohu v kampani proti vlasatcům sehrála média,
tehdejšími slovy sdělovací prostředky. „Na jedné straně
pomáhala šířit novou módu a kulturní vzory, na druhé straně
proti módě bojovala posměchem, šířením odsudků a předsudků a v
okamžiku jasně deklarovaného politického zájmu se zapojila do
disciplinační kampaně,“ píše Filip Pospíšil. Krátce po zákroku
na rampě Národního muzea vyšla ve Večerní Praze proslulá
reportáž Jiřího Háse Poznamenaní, v níž byli vlasatci vedle
zločinnosti a narkomanie nepodloženě obviněni i z prostituce.
Podobné články, mnohdy se stejnými fotografiemi i formulacemi,
následovaly v Rudém právu, Studentu a činil se také satirický
týdeník Dikobraz, v němž kreslíři jako Bohumil Ceplecha,
Jaroslav Pop či Josef Molín rovněž na podnět Veřejné
bezpečnosti zesměšňovali módu dlouhých vlasů a jejich
nositele.
Hlasů, které se tenkrát za „máničky“ veřejně postavily, bylo
pomálu, ale našly se: zveřejňování snímků vlasatců bez
souhlasu fotografovaných kritizoval v Literárních novinách
karikaturista Miroslav Liďák, ještě ostřejší text spisovatele
Alexandra Klimenta ve stejném listu zadržela Hlavní správa
tiskového dozoru. A cenzura nepustila do éteru ani úvahu
Miroslava Horníčka v rozhlasovém Gramotingltanglu korunovanou
nadčasovým výrokem voltairovské moudrosti: „Nehájím dlouhé
vlasy, hájím právo na ně...“
Milan Šefl |
