|
 |
 Jitka
Čechová,
klavíristka
Co na něm uslyšíme?
Z hlediska vzniku děl by mělo být vlastně první v pořadí.
Budou na něm rané skladby, z nichž stěžejními jsou Bagately a
Impromptus, cyklus napsaný ještě před svatbou s Kateřinou
Kolářovou, doplněný o polky a další drobné skladby stejného
údobí. Moc se na to těším, je to zas úplně jiná práce než
dosud.
Co jste od Smetany získala za tu dlouhou dobu, kdy se mu
věnujete?
Nesmírně moc. Prohloubila jsem svou znalost Smetany jako
skladatele; když má člověk možnost ho takhle globálně poznat,
vidí jeho ohromný skladatelský vývoj a geniální přístup
k hudební matérii. Navíc to byl pianista par excellence a mohl
veškeré pianistické zkušenosti vtisknout do svého klavírního
odkazu. A hlavně – klavírem vyjadřoval svůj vnitřní citový
svět. Je to úžasná nit jeho života; člověk může zmapovat, co
všechno prožil. Drobné skladbičky jsou v podstatě črty, lístky
do památníku, osobní vzpomínky, dojmy, vyjádření momentálních
pocitů. Na malé ploše velké emoce.
Odlišují se jeho rané klavírní skladby od děl současníků?
Rád používal polyfonii, a to bylo v tehdejším romantickém
světě jakési ozvláštnění. Existuje samozřejmě celá řada
úžasných romantických fug, ale on to vždycky použil jinak,
nesmírně moderně. Experimentoval hodně i na poli harmonie.
Udělal obrovské kroky do hudební budoucnosti. Hrát dobře
Smetanu, to z pohledu interpreta vyžaduje zvláštní nasazení a
speciální techniku, která má v sobě tolik náročnosti až
záludností, že to člověka důkladně připraví a vybaví pro
nejnáročnější pianistické úkoly.
Uvádíte Smetanu taky v zahraničí, jak ho bere publikum?
Tam je Smetana stále neznámým autorem. Smutné, ale je to
bohužel fakt. Co se z něj hraje? Lidé znají Mou vlast,
Prodanou nevěstu, možná Libuši, a to ještě s velkým otazníkem,
a pár českých tanců. Z komorní literatury pak jeho smyčcové
kvartety a klavírní trio. A to je strašně málo, vždyť Smetana
v klavírní oblasti je jasným pandánem všech velkých romantiků,
směle se může řadit k Schumannovi, Chopinovi, Lisztovi,
Brahmsovi, bezpečně k nim patří rozsahem i hloubkou, kterou do
svých skladeb vtisknul. Proto ho publikum bere jako zjevení,
vždyť některé skladby opravdu zjevením jsou, mají obrovský
energetický i citový náboj.
Takže šíříte „smetanovskou“ osvětu.
A jsem tomu nesmírně ráda. Vlastně si pomáháme vzájemně. Díky
Smetanovi se některé brány otevřely i pro mne, takže mám
radost, že mu – Bedříškovi, můžu také trochu pomoci. A tím
v podstatě i sobě.
Vy jste si kdysi Smetanu vybrala hodně pod vlivem svého
pedagoga z konzervatoře, pianisty Jana Novotného. Sleduje
stále vaši kariéru?
Určitě. Myslím, že každý pedagog je hrdý, když může vidět
vývoj svého žáka, navíc, pokud student kráčí v jeho šlépějích.
Doufám, že mu to přináší radost. Znamenal pro mě hodně. Když
jsem ve čtrnácti letech přišla do Prahy, Jan Novotný mi byl
druhým tátou. Formoval mě i v jiných oborech, nejen u klavíru.
Jako velice vzdělaný a moudrý pán mi měl co předat. A má
dodnes, takže jsem nesmírně šťastná, že ho mám.
Nedávno jste vydala současně dvě desky, jednu sólovou – „live“
nahrávku klavírních sonát Brahmse a Liszta, a se Smetanovým
triem klavírní tria Mendelssohna a Schuberta. Samí romantici,
je to náhoda?
 Určitě
ne, my všichni tři v triu jsme bytostní romantici. Rádi
zabředneme do jiných období, do 20. století i do klasicismu,
ale nejblíže je nám romantická hudba. Myslím si ale, že takový
Schubert stojí na rozhraní klasicismu, je to takový umírněný
byť citově nabitý romantismus. Člověk u něj musí být nesmírně
koncentrovaný na výkon, já to při natáčení přirovnávala
k operaci očí. Niterná, mravenčí práce, kdy musíte naprosto
jasně vědět, co chcete, přitom nesmíte zapomenout na velkou
šíři a celek skladby – trio má pětačtyřicet minut. Jinak
řečeno, interpretačně je to tvrdý oříšek. Krásně se poslouchá,
ale pro mne to není úplně srdce na dlani, protože se musím
neustále kontrolovat, aby to bylo dokonalé, vycizelované,
průhledné, aby všechny tři nástroje byly opravdu transparentní
a pěkně do sebe zapadaly. Všichni tři jsme si to náležitě
užili, ale taky poctivě vydřeli.
A váš sólový přístup k romantickému repertoáru?
Moje deska mapuje dvě rozdílné Jitky Čechové. Jedna nahrávka
je z roku 2001, Brahmsova sonáta, druhá, Lisztova sonáta a
Mefistův valčík, byla natočena v roce 2008. Lze na tom vidět,
kam jsem se za tu dobu posunula. V obou případech se jedná o
obrovská romantická díla. Brahms byl pro mě velkou výzvou,
občas jsem zapochybovala: Zvládnu ho, nebo nezvládnu? Do té
doby jsem si nedovedla představit, že ženská může zahrát
Brahmse mužským způsobem, aby byl sice v některých okamžicích
obohacen o ženskost, ale přitom aby bylo jasně vidět, že to
hraje někdo, kdo ví, jak tu katedrálu vystavět. Aby se po
prvních cihličkách nezačala bortit.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 28. září. |
