|
 |
Neodbytné rozhovory v malbě
Malíři Josef Bolf, Marcel Hüppauff, Jiří
Petrbok a Vladimír Skrepl si dali dostaveníčko
v brněnské Wannieck Gallery. Přišli ovšem bez klobouků,
bosí – a nesmlouvavě rázným, byť perfektně sladěným krokem.
Jejich většinou velkoformátové obrazy, rozvěšené po ohromných
prostorách bývalé strojírny, nedají divákovi vydechnout.
Provokují náměty, atakují podáním. Úzkosti a noční můry,
obsese a bolesti, hrůzné vzpomínky vyvěrající nečekaně z
podvědomí přecházejí do prudkých, nehledaných tahů a
burcujících barev.
Petrbok (1962) experimentuje s neonovým spektrem a
deformovaným měřítkem: jeho protáhlé postavy autobiografických
rysů se pohybují napříč všedními scénami jako přízraky
z delirantního snu. Podobně Bolf (1971): fyzicky i duševně
zmrzačení aktéři jeho příběhů, napůl lidských, napůl zvířecích
rysů, se doslovně hroutí a rozpouštějí pod tíhou osobních
tragédií, deprese a melancholie. Podobně Hüppauff (1972),
původem ze Stuttgartu, autor výjevů posbíraných většinou v
džungli noci. Jeho hnilobně vybarvená strašidla a podezřelí
„myslivci“ jsou ale dvojí: pod vrstvou dekadentního hnusu se
občas zablýskne škleb klauna. Podobně Skrepl (1955), jehož
malby, častokrát na dosah abstrakci, fungují jako seismograf
autorových rozbouřených emocí, jako záznamy běsů, které mají
pokaždé jinou tvář.
A to platí o celé výstavě. Co je třeba na Bolfovi,
Hüppauffovi, Petrbokovi a Skreplovi ocenit, není „vnějšek“
jejich malby, kde může divák číst odkazy k art brut, ke
komiksu nebo k expresionismu, ale „vnitřek“ – neodkladná
potřeba vést s plátnem intimní, analytický rozhovor. O všem, a
jakýmikoli slovy.
Radim Kopáč, literární a výtvarník kritik
|
