Číslo 40 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s klavíristkou.
Jitkou Čechovou.

 

 

 

 

 

 


 

 

Neodbytné rozhovory v malbě

Malíři Josef Bolf, Marcel Hüppauff, Jiří Petrbok a Vladimír Skrepl si dali dostaveníčko v brněnské Wannieck Gallery. Přišli ovšem bez klobouků, bosí – a nesmlouvavě rázným, byť perfektně sladěným krokem.

Jejich většinou velkoformátové obrazy, rozvěšené po ohromných prostorách bývalé strojírny, nedají divákovi vydechnout. Provokují náměty, atakují podáním. Úzkosti a noční můry, obsese a bolesti, hrůzné vzpomínky vyvěrající nečekaně z podvědomí přecházejí do prudkých, nehledaných tahů a burcujících barev.
Petrbok (1962) experimentuje s neonovým spektrem a deformovaným měřítkem: jeho protáhlé postavy autobiografických rysů se pohybují napříč všedními scénami jako přízraky z delirantního snu. Podobně Bolf (1971): fyzicky i duševně zmrzačení aktéři jeho příběhů, napůl lidských, napůl zvířecích rysů, se doslovně hroutí a rozpouštějí pod tíhou osobních tragédií, deprese a melancholie. Podobně Hüppauff (1972), původem ze Stuttgartu, autor výjevů posbíraných většinou v džungli noci. Jeho hnilobně vybarvená strašidla a podezřelí „myslivci“ jsou ale dvojí: pod vrstvou dekadentního hnusu se občas zablýskne škleb klauna. Podobně Skrepl (1955), jehož malby, častokrát na dosah abstrakci, fungují jako seismograf autorových rozbouřených emocí, jako záznamy běsů, které mají pokaždé jinou tvář.
A to platí o celé výstavě. Co je třeba na Bolfovi, Hüppauffovi, Petrbokovi a Skreplovi ocenit, není „vnějšek“ jejich malby, kde může divák číst odkazy k art brut, ke komiksu nebo k expresionismu, ale „vnitřek“ – neodkladná potřeba vést s plátnem intimní, analytický rozhovor. O všem, a jakýmikoli slovy.

Radim Kopáč, literární a výtvarník kritik



  Spejbl v botanické...        
  Jak to vidí Jaroslav Vanča
 
  Stalo se mezi Němcem...     

  Pořiďte si        
 
  Máňo, přece jsme tě lízli!     
  Téma