|
 |
 Vladimír
Karfík, publicista
Ještě dalších čtyřicet let?
Rozvinula se v tisku nedávno polemika, zda je Karel Čapek
zapomenutý, anebo zda se mu dnes věnuje dostatečná pozornost,
tedy jestli je vlastně ještě živý.
Potěšila mě počátkem měsíce Jana Bendová v MF Dnes, když
ocitovala Čapkova slova, vskutku velmi, velmi živá: „Po
politicích nezůstávají jen zákony, které odhlasovali, ale i
zvyky, které vtiskli svému chování... Špatné zvyky jsou horší
než špatné zákony, špatný zákon se může kdykoli zrušit, ale
špatné zvyky trvají a nedají se zrušit nějakým hlasovacím
prostocvikem.“
Kdy a s jakými zkušenostmi to Karel Čapek psal? Z doby zářných
let předválečné politiky, anebo to bylo tušení, které jako by
vzkazoval do budoucí přítomnosti, tedy té naší? A nemohl jsem
si nedat toto Čapkovo poznání do souvislosti s mnohem pozdější
zkušeností sociologa, politologa a filozofa Ralfa Dahrendorfa,
který jinde dospěl názoru dosti obdobnému, totiž že zákony se
dají změnit během šesti měsíců, učinit změnu v ekonomice trvá
šest let, zatímco změnit myšlení se podaří nejdříve za let
šedesát. Čechovovi hrdinové snili o budoucnosti za sto dvě stě
let.
Dahrendorf je proti Čechovovi vlastně optimista.
Stížnosti na chování v české veřejnosti a politice s novými
vládními košťaty po volbách poněkud utichly, i když nový zápas
o hlasy a vliv v komunálních a senátních volbách je stále
zřetelněji resuscituje, ale nemylme se, nešvar nespočívá jenom
ve slabší frekvenci nevhodných slov a urážek, ale především
v samotném způsobu jednání. Vůči dědictví neblahých
poválečných desetiletí se neustále slovně vymezujeme, ale
musíme si přiznat, že těch Dahrendorfových šedesát let,
vymezených pro změnu myšlení, platí pro všechny generace,
nejenom pro ty nejstarší, které se zřetelně dělí na poučené a
nepoučitelné.
Nikoho ani nenapadne, že většina produktivních, mladších
veřejných činitelů vyrůstala v letech po srpnové okupaci, kdy
se sice nepopravovalo, ale zato se o to rafinovaněji lámaly
charaktery, křivila morálka – skoro nepozorovaně, a že povaha
jejich jednání se utvářela právě tehdy. Že by nás změnilo
poslední dvacetiletí svobody? Ale kdež! Podle Dahrendorfa je
před námi ještě dalších čtyřicet let klopotné kultivace
většiny, jež vytváří náš veřejný prostor. Žádné iluze! Dlouho
nebude líp.
Snad nejhorší zkušenost lze zakusit, když se náhodou začteme
do reakcí blogerů na příspěvek, který se zdá být rozumný,
promyšlený a také podepsaný jménem. Ztratíme poslední iluze o
elementární slušnosti a málem propadneme zoufalství: jsme
společností exhibujících předpojatých hulvátů, kteří hřeší na
to, že jejich výkřiky kryje anonymita? Málokdo se totiž pod
svá hulvátství podepíše jménem. Není pak divu, že mě u
investigativního novináře, který přichází denně do styku
s nepravostmi a zločiny, překvapilo, jak může zůstat špínou
nedotčen a při televizním rozhovoru prokázat noblesu v tom,
jak přiznává, že mu jde především o odkrytí věci, vlastně
svého druhu o společenskou hygienu, a dál už případ přenechává
povolaným, tedy policii a soudům. Pak už žádné mediální
štvanice. A výslovně ho nezajímá, o koho v jakékoli odhalované
věci jde. Byl to skutečný zážitek z televizního rozhovoru
s Jankem Kroupou: nedal se zatáhnout nikam, kde by šlo o
náznak, který by mířil k diskreditaci jmen. Janek Kroupa je
v pátrání důsledný, ale po léta si drží mravní integritu.
Záblesk určité naděje. |
