|
|
 Říkáme
tomu písňotepectví...
Zpěvačka a hráčka na violoncello Dorota Barová se na domácí
alternativní scéně pohybuje už řadu let. Posluchači ji znají
z mnoha kapel (Vertigo Quintet, Chorchestr, DoMa Ensemble),
hlavně však z polsky zpívajícího ženského cellového dua Tara
Fuki, které si vedle účinkování na desítkách festivalů v
Evropě i za oceánem zahrálo také na největším světovém
veletrhu world music Womex. Nejnovějším projektem Doroty
Barové je Kuzmich Orchestra, elektroakustické duo, v němž se
potkala s brněnským kytaristou Josefem Ostřanským.
Jak se zrodilo toto hudební partnerství?
Jednoho dne mi zavolal Josef, že by chtěl hrát v duu se
zpěvačkou, tak jsem přemýšlela, koho znám a koho bych mu mohla
doporučit. Nenapadlo mne, že myslí na spolupráci se mnou...
Pak už to bylo rychlé. Poslal mi spoustu nahraných kytar a
hudebních struktur, já jsem k tomu dodělala melodie a pár
textů, a pak už jsme tomu dávali konečný tvar.
Ve všech kapelách, s nimiž spolupracujete, hrajete na
violoncello – s výjimkou Kuzmich Orchestra. Je pro vás možnost
nechat doma nástroj, s nímž vás většinou spojují, něčím víc
než zpestřením?
Je to něco jiného, nejen proto, že krabičku s efekty a loopem,
kterou používám normálně na cello, v Kuzmichi upotřebím na
zpěv. Účinkování v tomto duu je pro mě nové i z toho důvodu,
že v některých písních hraju na basovou kytaru. Hledám zkrátka
jiné možnosti a užívám si to.
Liší se nějak spolupráce v duu s ženou (Tara Fuki) a mužem
(Kuzmich, DoMa Ensemble)?
Já v tom rozdíl nevidím. Myslím, že jde jen o lidský a hudební
faktor. Pohlaví nehraje roli.
 Sound Kuzmich Orchestra místy připomene dávné časy Dunaje,
kapely proslulé také charakteristickými kytarovými linkami a
riffy právě Josefa Ostřanského. Poslouchala jste Dunaj a
případně – čím byl pro vás zajímavý?
Dunaj jsem poslouchala, když jsem přišla do Brna studovat. Do
té doby jsem poslouchala převážně vážnou hudbu. Bylo to pro
mne zjevení. Vůbec jsem netušila, že taková hudba v česku
existuje. Dunaj mi byl blízký lichými rytmy a jiným přístupem
k hudbě. Měli svůj vyjadřovací jazyk. To je vzácné.
Kuzmich Orchestra právě vydává první album Ptačí sliby, jak
byste ho ve zkratce doporučila posluchačům?
Je těžké doporučovat to, co člověk tvoří. Říkáme tomu
písňotepectví. Na tomto albu jsou písničky zachycené tak, jak
je hrajeme živě. Jsou na něm krásné texty Karla Davida, báseň
Davida Růžičky, Krzysztofa Kamila Baczyńského a taky můj vůbec
první český text. Dosud jsem psala jen v polštině.
Tvorbu básníka Karla Davida si oblíbila už Iva Bittová –
v době, kdy zpívala právě s Dunajem. Čím je David blízký vám?
Má krásnou poetiku, líbí se mi, jak si hraje s češtinou a jak
díky tomu umí vyprávět příběhy.
Na podzim se na českou scénu vracejí i Tara Fuki – po jisté
odmlce vydáváte s Andreou Konstankiewiczovou-Nazir nové album
Sens. Co nového nahrávka přináší a v čem naopak vaše příznivce
zcela jistě nepřekvapí?
Album jsme nahrály zase samy dvě, bez hostů, ale tím, že
používáme nově právě krabičky s efekty a loopery, tak je
zvukově bohatší. Trochu nečekané možná je i zařazení dvou
improvizací. První album otevírá, druhá je zhruba v polovině
desky a vznikla spojením hlasu a perkusí hang, nástroje, který
kdysi Andrea objevila v jednom obchůdku v Toulouse. A naopak
asi těžko překvapíme tím, že celé album je v polštině. To se
zřejmě už nikdy nezmění...
Milan Šefl
Foto Marek Malůšek |
