|
|
 Ivan
Němec, publicista
Neštěstí jako zdroj cynického umění
Současný britský dramatik Mark Ravenhill patří k vůdčím
představitelům tzv. coolness dramatiky, která chce šokovat
tím, že nekonvenčními formami a výrazivem, v němž se nešetří
vulgaritou, často obnažuje brutalitu, násilí a krutost
současné společnosti. K tomuto typu her, jimž se v Anglii
začalo říkat „in-yer-face“ (výraz převzatý ze sportovního
slangu znamená neférové rány do obličeje) patří i jeho černá
komedie Bazén (bez vody), kterou v úpravě dramaturgyně Hany
Hložkové a režisérky Hany Mikoláškové připravilo brněnské
studio Českého rozhlasu. Rozhlasovou premiéru uvedla Vltava 5.
října v rámci Klubu rozhlasové hry.
Příběh začíná zpola obdivnými, zpola závistivými řečmi
čtyřčlenné skupinky umělců, kteří popisují luxusní bazén, jenž
si ke svému neméně honosnému sídlu pořídila jejich úspěšná
přítelkyně, která na rozdíl od nich pronikla se svým uměním do
světa. Rozjařený mejdan, na nějž je tato talentovaná kamarádka
pozve, skončí tragicky, neboť hostitelka skočí do
nenapuštěného bazénu a vážně se zraní. Při návštěvě
v nemocnici, kde leží v bezvědomí, se v hlavách jejích
„přátel“ zrodí geniální umělecké téma: budou pravidelně
fotografovat její zohavené tělo a detailním zachycováním šrámů
a modřin, jež se dozráváním denně proměňují, vytvoří jakýsi
časosběrný dokument, o jehož budoucím diváckém úspěchu
nikterak nepochybují. Zmrzačená kolegyně-umělkyně se tak
v komatu stává objektem jejich umění, aniž ve svém cynismu a
nadšení zapochybují o etice svého konání. K otázkám, které hra
nabízí, patří i úvaha, zda lze zužitkovat cizí utrpení pro
vlastní uměleckou tvorbu a kde jsou hranice přátelství a
etiky.
Ravenhillovo drama má zcela nekonvenční strukturu. Je to
souvislý monolog postav, který má převážně popisný charakter.
Postavy spolu v podstatě nekomunikují a jejich jednání
neprobíhá ve vzájemných dialozích, jak jsme v dramatu zvyklí.
Čtveřice figur zůstává jen „vedle sebe“ a jejich repliky mají
vlastně funkci samostatných výpovědí o minulé nebo momentální
situaci. Nelze pochybovat o tom, že vytvořit z takto
koncipovaného dramatu rozhlasovou hru, byl záměr dosti
riskantní. Značně náročná musela být jak úprava textu, tak i
tvorba vlastní inscenační koncepce a vedení herců, jejímž
postavám nedal autor žádnou psychologickou hloubku. Přes tato
úskalí se režisérce Haně Mikoláškové i se zaujetím hrajícím
interpretům (Eva Vrbková, Eva Novotná, Tereza Richtrová,
Martin Siničák, Petr Jeništa) podařilo nabídnout zajímavý
příklad jedné z cest, po níž se ubírá současná a módní světová
dramatika.
I když jsem Ravenhillovo dramatické experimentování poslouchal
pozorně, moje staromilecká touha po tom, aby umění vzbouzelo
také emoce, se tentokrát nenaplnila. |
