|
|
Čarodějův učeň na kometě fantazie
 „Dechberoucí
zpracování, ztvárnění podmořského světa mě úplně dostalo, i
spousta nových filmů se může stydět, protože tohle bylo
neskutečné!“ Tak popisuje na internetu jeden ze současných
nadšenců zážitek z filmu Vynález zkázy. U kolébky filmových
hitů, jimž se dnes říká fantasy, stál režisér Karel Zeman.
Znalci asi namítnou, že to byl na začátku 20. století spíš
Francouz Georges Mélies – však se také Zemanovi někdy říká
„český Mélies“ – a budou mít pravdu. I když ne celou. Neboť
teprve geniální nápady Karla Zemana daly filmové fantazii
křídla. A proč s objektivním vlastenectvím nepřiznat: byl to
Čech. Což ve světě svého času znamenalo velmi solidní filmovou
značku kvality.
V roce 1958 vybuchla v kinech pravá filmová bomba – Zemanův
Vynález zkázy. Vyprávěl o zhoubné výbušnině, která má zničit
lidstvo, ale „bomba“ to byla z jiné příčiny. Šlo o velké a
objevné dílo. Z bruselské světové výstavy Expo 58 si odneslo
první cenu, získalo řadu dalších ocenění a bylo zapsáno do
seznamu nesmrtelných děl světové kinematografie.
Tvůrce vynálezu zkázy by letos oslavil sté narozeniny, zemřel
před více než dvacítkou let, ale jeho filmy mají deset či více
životů; stále se uvádějí v televizi, kupují na DVD. A na
internetu o nich píší dnešní filmoví fanoušci pochvalné
ohlasy. Inspirativní vliv autora se vrací v desítkách fantasy
snímků současnosti. Za mnohé jiné jmenujme například Jurský
park Stevena Spielberga. Často si to jejich tvůrci ani
neuvědomují. I když mnozí určitě ano: „Na řadě filmových škol
ve světě mají tatínkovy filmy a učí se na nich,“ potvrzuje
režisérova dcera Ludmila Zemanová. „Jeden pracovník trikového
studia mi řekl, že je studují od rána do večera. Jak prý to
vlastně otec dělal, jak dokázal všechny techniky tak skvěle
zkombinovat?“
Od reklamy k filmu
 Karel
Zeman se narodil 3. listopadu 1910 v Ostroměři. Na své
povolání se připravoval oklikou: absolvoval dvouletou obchodní
školu a kurz reklamního kreslení. V třicátých letech, když mu
nebylo ani dvacet, odjel do Francie, kde pracoval jako
reklamní návrhář. Přivezl si odtud filmařské nadšení a dobrou
znalost francouzštiny, což mu pomáhalo i později: když později
cestoval na zahraniční festivaly, nepotřeboval tlumočníka. „A
to bylo moc užitečné, vždyť víte, tlumočníci a podobní
průvodci byli převážně estébáčtí hlídači nasazení na umělce,“
připomíná paní Zemanová.
Ale nepředbíhejme; zatím pracuje mladý Karel Zeman ve
francouzské reklamní firmě (1930–1936). Francie byla vždycky
pro umělce inspirativní. Je i kolébkou kinematografie, bratři
Lumiérové sestrojili kinematograf a roku 1895 uspořádali
v pařížském Grand Café první filmové představení. Přišel na ně
prý taky legendární Georges Méli?s, který na rozdíl od
Lumiérů, natáčejících jen dokumentární záznamy reality, vnesl
do kinematografie efekty, filmové triky a hraný děj. Využil
přitom svých divadelních a kouzelnických zkušeností.
Netvrdíme, že na Karla Zemana sestoupil duch průkopníků filmu
ve Francii; ale možná se „čarodějovým učněm“ stal podvědomě
(Mélies měl přece kdysi kouzelnickou živnost); a určitě právě
zde měl příležitost vidět první kreslené filmy. Objevil v nich
pro sebe nový směr profesní cesty. Podle Ludmily Zemanové se
do nich velice zamiloval „a hned si tam koupil osmičku kameru,
se kterou mohl animovat. A už ve Francii natočil několik
animovaných experimentů.“
U Baťů ve Zlíně
Po návratu domů začal pracovat jako reklamní výtvarník u Baťů
nejprve v Brně, pak ve Zlíně. Tam se mu natočené pokusy
z Francie hodily: mohl je ukázat šéfům zlínských ateliérů.
„Líbily se jim a lákali ho do studia. Filmařská vášeň nakonec
převážila nad dobrým platem v reklamě a tatínek nastoupil do
ateliérů.“ Ludmila Zemanová sice amatérské filmařské začátky
svého otce pamatovat nemůže, ale její maminka, žijící
 stále
ve Zlíně, jí je oživuje.
Zlínské ateliéry Baťovy firmy (FAB), založené v roce 1936, už
před válkou soustředily výtečné filmaře i výtvarníky. Sloužily
sice především reklamě (vznikla tu spousta na svou dobu
pozoruhodných reklamních snímků), ale natáčely se i výtečné
sociální dokumenty a reportáže. Zeman se tu setkal například s
Elmarem Klosem, Alexandrem Hackenschmiedem, Hermínou Týrlovou,
Zdeňkem Milerem i Bořivojem Zemanem.
S Týrlovou a svým jmenovcem Bořivojem spolupracoval na
kombinovaném snímku Vánoční sen, který ale na sklonku války
shořel při požáru laboratoří. Oba Zemanové jej ale roce 1945
natočili znovu. Pro Karla Zemana to byl přelomový film; spolu
s Inspirací (1947) ho prosadil na mezinárodním fóru. Ve snímku
Inspirace, oživující věčný příběh pierota a kolombíny, byly
poprvé v našem filmu použity skleněné figurky.
Užitečný Prokouk
Brzy po válce se narodil i populární pan Prokouk, svérázná
loutková postavička – karikatura maloměšťáka. Původně byl
určen pro reklamu, ale stal se společensky angažovaným
„hrdinou“: Zeman v jeho vtipných příbězích pranýřoval
byrokracii i jiné nešvary (Pan Prokouk úřaduje, Pan Prokouk v
pokušení, Pan Prokouk vynálezcem). Seriál pokračoval i
později, kdy už Karel Zeman natáčel celovečerní filmy. Jednak
proto, že postavička měla pozoruhodnou životnost a „tah na
branku“, ale i z jiného důvodu: „Ve studiu vznikaly další díly
seriálu hlavně proto, aby se tatínkovo oddělení udrželo
v chodu. Když totiž psal scénář celovečerního filmu, trvalo to
i půl roku a tatínek se staral, aby lidé, kteří pro něj
pracovali, měli co dělat a neměli nižší prémie. Nechtěl, aby
lidé z jeho pracně vybudovaného trikového oddělení dostávali
jen malý základní plat. Proto psal scénáře nových dílů
Prokouka a současně připravoval nový film.“
Triky, herci, kresby, loutky
V celovečerních hraných filmech začal kombinovat různé
techniky i styly: živé herce, animaci, trikové záběry.
V polovině padesátých let tak vznikla Cesta do pravěku,
půvabný dobrodružný a zároveň naučný film o výpravě čtyř kluků
k počátkům života na Zemi. „Bezkonkurenčně nejlepší hraný film
Karla Zemana. Zajímavý nápad o putování za poznáním.
Mistrovská animace tehdejší fauny. Dávná zvířata jsou jako
živá a tímto archaickým kouzlem se můžeme kochat i dnes,“ říká
uznale na internetu současný diskutér a dává filmu všech pět
hvězdiček. Po pětapadesáti letech! Na letošním festivalu filmů
pro děti a mládež ve Zlíně měla Cesta do pravěku i další
Zemanovy filmy, které se u příležitosti jubilea uváděly,
obrovský úspěch. Příjemné bylo i setkání se čtyřmi „kluky“ –
protagonisty Cesty do pravěku.
Pak přišel Vynález zkázy, který dodnes uchvacuje originálním
výtvarným pojetím vycházejícím z původních ilustrací románů
Julese Vernea. Už jen tyto dva filmy by stačily zajistit
Zemanovi i české kinematografii světovou proslulost. Přišly
však i četné další, v nichž Zeman nadále využíval nejrůznější
trikové techniky. V šedesátých letech to byly například tituly
Baron Prášil, Bláznova kronika, Ukradená vzducholoď, později
Na kometě (1970), Dobrodružství námořníka Sindibáda (1971),
Zkrocený démon (1974) či Pohádky tisíce a jedné noci (1974). V
sedmdesátých letech se vrátil k animaci a s využitím
ploškového filmu vytvořil mimo jiné Čarodějova učně s
originálním využitím barev a animace.
Ve Zlíně je nejlíp
Svět ho obdivoval, nabídky na práci se hrnuly – nejvíc od
Američanů –, ale režisér Zeman zůstal ve Zlíně. Práce
v zahraničí ho jistě lákala, koho taky ne. Navíc uměl jazyky a
uplatnil by se. Ale v době studené války by mohl jet jen sám a
musel by tu nechat rodinu – něco jako rukojmí. A to se mu
nelíbilo. Hlavně však mu Zlín vyhovoval, ve svém trikovém
oddělení se cítil nejlíp.
„Ve Zlíně měl větší klid pro práci a nemusel se nijak
politicky angažovat, což by asi v Praze bylo jinak. Maminka mu
to občas vyčítala, protože do Prahy chtěla. Ale doma měl
nejlepší pracovní podmínky,“ myslí si dcera Ludmila. „Bydleli
jsme v malém baťovském domku pět minut od studia, což tatínek
považoval za obrovskou výhodu. Často tam zaskočil i po večeři.
Pro nás děti to byl ráj na zemi, mohli jsme kdykoliv přijít a
sledovat, jak se třeba šijí loutky, jak vzniká záběr. Zlín měl
pro tatínka i další výhodu – umístění ateliérů na kopci, což
bylo ideální.“
Ludmila a svět
 Dcera
Ludmila, výtvarnice a filmařka, která po studiích
spolupracovala ve zlínských ateliérech s otcem, se do
zahraničí vydala. Nejdřív to vypadalo, že jen na čas, za
zajímavou prací. To bylo tak: Karlu Zemanovi v osmdesátých
letech nabídli, aby přednášel na zahraniční filmové škole. „A
tatínek, tehdy už starší a nemocný pán, řekl, že má v ateliéru
šikovné lidi, kteří to taky umějí. Hostitelé ochotně změnili
adresáta pozvání, měla jsem jet s manželem. Jenže tehdejší
ředitel ateliérů nám to nepovolil. Odjeli jsme tedy roku 1984
ilegálně. Chtěli jsme pryč – hlavně proto, že po odmítnutí
výjezdu nám vedení všelijak znepříjemňovalo život i práci,“
stručně shrnuje Ludmila Zemanová.
Rodina zakotvila v Kanadě, kde se talentovaná umělkyně
uplatnila nejen ve filmu, ale i jako ilustrátorka a autorka.
Napsala a nakreslila například velmi úspěšnou knížku pro děti
o tom, proč mají Kanaďané ve znaku javorový list. Pozoruhodné
– Češka vymyslí příběh ke kanadskému národnímu symbolu! Nápad
se vynořil na jedné procházce v lese, kde ji velké javorové
listy ochránily před prudkým deštěm. Ale vždyť vlastně celá
Kanada je jako ty listy, pomyslela si: Přirozený ochránce
přistěhovalců ze všech koutů světa, hledajících útočiště.
„Zažila jsem na vlastní kůži, že Kanaďané dobře rozumějí
obtížím lidí, kteří přicházejí z jiného prostředí. Můj příběh
staví na tom, že javorový list se ocitl na státním znaku,
protože dokáže ochránit. V místní literatuře jsem žádné
vysvětlení nenašla, tak proč nějaké nenabídnout?“ Kanadské
děti se teď její legendu učí ve škole… A paní Ludmila
připravuje na námět „javorového listu“ i film. Zkrátka pravá
dcera svého otce. „Tatínek tvrdil, že v životě je dost trablů
a nesnází, proto by měl film člověka potěšit a dát mu naději.“
A Karel Zeman to svým životem i prací vrchovatě naplnil.
Agáta Pilátová, publicistka |
