|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Když se ruka k ruce vine....
Ne že bych souhlasila s posledními úspornými opatřeními jak
české, tak německé vlády v oblasti sociální – vlastně spíš
asociální – politiky, jimiž se jen dál rozevírají nůžky mezi
chudými a bohatými. Přesto si ale myslím, že právě v této
souvislosti by neškodilo rozpomenout se znovu na slovo
svépomoc, jíž lidé v minulém století dokázali účinně čelit
nedostatku a hrozící chudobě. Mám pocit, že se nám, ale i celé
Evropě jaksi ztratilo ze slovníku. Idea svépomoci ovšem
neznamenala ono neoliberalní, že každý je sám strůjcem svého
štěstí a ostatní už zařídí neviditelná ruka trhu, ale právě
naopak, že společným úsilím lze dosáhnout toho, čeho by
jedinec odkázaný jen sám na sebe nikdy nedosáhl. „Když se ruka
k ruce vine, tak se dílo podaří,“ rýmovalo se. Ne zisk, ale
společné dobro bývalo cílem takových aktivit. Svou
nejdokonalejší formu našla idea svépomoci v hnutí výdělečných
i nevýdělečných družstev, které u nás mělo bohatou tradici.
Národní divadlo a Česká filharmonie jsou toho důkazem.
Dodneška nám českou družstevní tradici připomínají už snad jen
družstva bytová, jež měla pomoci vyřešit chronický bytový
problém minulého režimu. JZD, v jejichž názvu se slovo
družstvo také objevovalo, žádnými družstvy nebyla, protože
vznikla násilně a shora, zatímco skutečná družstva vznikala
z iniciativ zdola a artikulovala zcela konkrétní hospodářské,
sociální nebo kulturní potřeby. Centralistické moci, ať už
jakékoliv barvy, jsou takové iniciativy nepohodlné pro svůj
emancipační aspekt. Ale právě v tom je jejich hluboce
demokratický a občanský smysl.
Zalistujeme-li v pomyslném katalogu družstev, která u nás
kdysi existovala, zmocní se nás úcta a obdiv k tomu, co
dokázala. Nepatřilo k nim jen už jmenované Národní divadlo,
ale i nakladatelství Družstevní práce, které až do svého
rozpuštění v roce 1949 vydalo stovky kvalitních knih za
dostupné ceny. Zvlášť významné, protože existenčně nutné, byly
i dělnické družstevní aktivity, například síť konzumů, kterým
doslova po halířích nastřádaný kapitál umožňoval nejen výhodný
nákup potravin, ale i každoroční vyplácení dividend.
Naše doba intenzivní koncentrace kapitálu družstevní myšlence
příliš nepřeje. Jednou z mála pozoruhodných aktivit tohoto
typu v sousedním Německu je družstvo, jemuž patří nezávislý
deník Tageszeitung (TAZ). Když se v roce 1992 několik let po
svém velmi spontánním vzniku noviny dostaly do finančních
potíží, zachránil je nápad vytvořit družstvo podílníků, jimž
by noviny patřily. Nápad měl překvapivě pozitivní ohlas – a
noviny se podařilo zachovat. Dnes už má TAZ deset tisíc
družstevníků s celkovým vkladem devíti milionů euro.
Družstevníci samozřejmě nerozhodují o jednotlivých článcích,
důležitá je pro ně základní levicově-ekologická linie listu.
A vida, příklad TAZu zapůsobil i u nás: právě před rokem
vznikla družstevní iniciativa Kulturní noviny, které jde o to
vytvořit v bludišti českého tisku orientovaného na zisk
kulturní čtrnáctideník nezávislý na soukromém kapitálu,
nepodléhající deformujícímu tlaku všeobecné komercializace
veřejného prostředí a médií. Kromě dvou tištěných čísel na
zkoušku vychází dosud na internetu. Kdy a zda vůbec se změní
v tištěné médium a začne pravidelně vycházet, záleží na zájmu
a ochotě české kulturní veřejnosti stát se členem družstva,
vkladem nejméně pěti tisíc korun podpořit vznik nezávislého
listu a podílet se tak na oživení družstevní myšlenky a
svépomoci. A nadto ještě posílit – i v sobě samých – vědomí
významu kultury a její ničím nezaměnitelné role v české
společnosti. Podaří se to? Když se ruka k ruce vine... Já sama
jsem se mimochodem už členkou družstva Kulturních novin stala. |
