Číslo 44 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operními pěvci.
Janou a Václavem Siberovými.

Jaroslav Vanča, scenárista a pedagog

Prostitutkou podle návodu

Našinec, tedy normální, chci říci normálně ženatý chlapík, se k tomu, čemu se úhrnem říká ženské časopisy, ze své podstaty asi nedostane příliš často. Vlastně ještě méně často než k bulváru, pyšnícímu se sice novinovým formátem, leč přízračně, příznačně pouťově barevným, tomu se asi utéci vůbec nedá; v nejzazším případě na vás vyjukne aspoň přes hlavy spolucestujících ve veřejné hromadné dopravě. Takže i ten, kdo by takovou tiskovinu nepoužil ani k sušení hub, musí si udělat obrázek o tom, jaké že je to svinstvo, v detailech i v celku. Jenže: milí čtenáři a protentokrát zejména i spanilomyslné (jak se psávávalo) čtenářky, ony si ty ženské časopisy s tímhle novinářským čuňáctvím namnoze nemají co vyčítat. Minulý týden jsem jich z důvodů ryze badatelských několik prolistoval a krom toho, že to bylo furt und furt stejné, bylo to i průběžně pitomé: pavlačové drbárny, mainstreamové módes róbes, literárně úchylné, z palce redaktorek nepokrytě vycucané „historky ze života čtenářek“, trendové návody na to, jak správně žít, potažmo tedy jak zhubnout či – s prominutím – souložit. Též rady do zahrady, návody na to, jak obnovit manželovu věrnost smaženým pastinákem, plus několikařádkové, a nejen proto v praxi nepoužitelné mudrování psychologa, vizážistky či kartářky, padni komu padni. Recepty na to, jak vychovávat nesnesitelného fakana a zůstat přitom matkou, případně jak v kuchyni nepřipálit vlastního psa, plus didakticky ilustrativní fotografie manekýn, jež si bez partnera dokáží samy spravit zažívání či klozet, a k tomu hlavně hodně, hodně té nejšalebnější reklamy. A to celé je korunováno návodem – přepisuji ho snad doslova: Nebojte se chovat se v intimních chvílích k partnerovi jako prostitutka. Safra, říkám si jako muž v této otázce pohříchu nikoli nezkušený, celé generace chlapů, jeden každý z nich by si byl bytostně nepřál, aby se jeho partnerka chovala jako děvka, vzniklo kvůli tomu zajisté mnoho ohňů na střeše, a teď tohle edukativní nadělení. Něco vzteklého se ve mně dme, dmu se studem za ubožáctví časopejsku, jenž hodlá lidem lézt takříkajíc až do postele. Tam si přece odjakživa musí každý poradit, jak umí, tak jak mu praví když už ne cit lásky, tak aspoň cit pro věc samu.

Vlastně by se měl takový chlap, jemuž se ono periodikum – jistěže nepřináležitě – dostane do rukou, po hrabalovsku řečeno hned sebrat a třeba v podvlíkačkách chvátat naplácat soudružce šéfredaktorce držku. Leč tuším, že soudružka šéfredaktorka je v tom nevinně, že dělá a nechá své podřízené dělat jen to, co jí poručí z ústředního výboru celého toho vydavatelství ženských časopisů, které beztak řídí nějací sexisticky zakomplexovaní kuliferdové z demokraticky tradičnějších zemí Evropy.

Je ale také možné – hrozím se toho –, že chlap, který si tohle přečte, vezme si to k srdci jaksi bez ohledu na pohlaví, a pochopí to tak, jakože bychom měli dneska všichni, tedy i on sám, zkusit stát se příležitostně nějakou takovou prostitutkou anóbrž kurvou. A začne-li se chovat podle toho, zjistí, že to vposledku není tak špatná rada. Nemyslím teď pochopitelně na mužské sexuální prostituty jako takové, ale jaksi v přeneseném slova smyslu.

Každý z nás přece zná lidi, kteří se dokážou takříkajíc prodat, lidi vlezlé, jež v žargonu nazýváme splachovacími, eufemisticky pak asertivními. Prodávají se bez mrknutí oka, dělají to, nač zase ti ostatní zaplaťpánbů nemají žaludek. Ostatně schopnost toho, jak se správně prodat, se dnes zřejmě vyučuje na středních, ne-li základních školách; soudím tak proto, že se mezi životopisy uchazečů na naši školu nezřídka ocitne takový, pro jehož autora je samo sebevědomí čímsi příliš skrovným: Vysvětluje nám v mnoha řádcích, že už v mateřské škole vyhrál soutěž v tahání kačera. A v tomto duchu pojímá celou autobiografii až ke dnešku, že se pak u přijímacích zkoušek my staří praktici i teoretici tak trochu stydíme sami za sebe, že jsme v životě skoro ničehož nedosáhli a chtěli bychom přitom učit jiné. Ovšemže se náš stud zástupně dotkne i samotného uchazeče, je nám prostě trapně za něj. Tušíme však zároveň příčinnost takovéto jeho sebereflexe, potažmo jeho nevinu. Zajisté i on totiž četl nějaký časopis pro teenagery, v němž jej otcovsky nabádali: musíš se, milý mladistvý, umět prodat a nehledět příliš na okolí. Tak jak to umí lecjaký výrobce (netroufl bych si na rozdíl od něj říci: tvůrce) reklam, lichvář či zastavárník, dealer či developer, advokát či exekutor. Že lecjaká činnost vyžaduje především dobrý žaludek, ví beztak nejlépe právě ona výše zmiňovaná prostitutka. Doslechl jsem se dokonce o bankovních úřednicích s žaludkem zřejmě pokaženým, neboť o své vůli vyhledaly pomoc psychiatrů poté, co byly svými zaměstnavateli nuceny lhát klientům co možná nejsuverénněji. Možná se i mezi redaktorkami ženských časopisů najdou takové, kterým se jejich práce může jevit poněkud unappetitlich, nevím, leč nedivil bych se.

Ještěže, přijde mi na mysl, není tolik časopisů pro muže, nebo spíše, že je tolik mužů nečte. Ony také asi nějaké jsou, nevím přesně, nikdy jsem je nečetl a odteď je už raději vůbec neotevřu. Bojím se totiž, že v rubrice, kterak se správně chovat k ženě v intimních chvílích, bych se jaksi recipročně dozvěděl, že jako její pasák. Nejsem si jist, nakolik by to pomohlo mému sexuálnímu životu. Zato jsem však přesvědčen, že předkládají-li zprvu zmiňovanou radu ženské časopisy ženám, vyrábějí z nich jaksi šmahem blondýnu vedle blondýny. Je snad možné vyčítat to šéfredaktorkám a redaktorkám, které se na takových myšlenkových zhovadilostech podílejí. Obávám se ale, že ty největší prostitutky sedí mezi majiteli těchto vydavatelství či v jejich „poradních orgánech“, a že jsou to převážně muži...