Číslo 49 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s písničkářem a spisovatelem.
Janem Burianem.

Láska nerozlišuje mezi vidoucími a slepými

Filmová i televizní tvorba se občas věnuje lidem smyslově postiženým, ve čtvrtek 9. prosince ve 22 hodin uvede ČT2 slovenské Slepé lásky. Název berme doslova, hrdiny čtyř příběhů zde odvyprávěných jsou totiž nevidomí. Základní pocit, který si odneseme, lze shrnout do jediného postřehu: i nevidomí jsou stejní lidé jako kdokoli jiný, prožívají své drobné starosti i radosti, pouze výpadek jednoho smyslu musí nahradit jiným, třeba hmatem nebo sluchem. Když slepý prohlásí, že si něco prohlédne, ohmatá to – jako v případě nově pořízeného svetru.

Režisér Juraj Lehotský načrtává různá citová pohnutí: lásku manželskou již usedlou i ještě čerstvou, v očekávání prvního děcka. Přibližuje něžně se rozvíjející vztah mezi charizmatickým Romem a téměř slepým bílým děvčetem, kde se kamenem úrazu – jakkoli pro milence protismyslně – stane právě barva kůže, neboť dívčina rodina vznáší zásadní výhrady. A přidejme rovněž milostné očekávání dívenky, roztoužené i při úpravě účesu či líčení, která si přes internet (se sluchátky na uších a díky hlasovému programu) dopisuje s chlapcem, jemuž zatajila své postižení. To je epizoda nejživotnější.
Slepé lásky chtějí postihnout všední dny svých protagonistů, kteří svou zdravotní újmu nevnímají jako něco tragického, naopak se pokoušejí o činorodě vedenou existenci. Zvlášť patrné je to v úvodní epizodě, kdy postarší hrdina nachází sebeuplatnění ve výuce hry na klavír i vedením sboru zrakově postižených dětí. Závěrečný koncert v chrámovém prostoru zajisté přináší vrcholné zadostiučinění. Většinou se však režisér orientuje na soukromí postav, na jejich touhu dosáhnout šťastného rodinného zázemí. Je totiž příznačné, že až na výjimky (v případě zamilovaného Roma) jsou zbaveny bližšího příbuzenstva, dívka z poslední povídky snad dokonce v osamění přebývá na internátu.
Ačkoli jsou Slepé lásky řazeny mezi dokumenty, spíše se nabízí označení dokumentární esej. Lehotský zachycuje reálné postavy, avšak zjevně inscenované výjevy naznačují, že jejich protagonisté „hrají“ sami sebe. Ostatně překročení dokumentárního půdorysu dokládá i animovaná vsuvka, vzdávající hold trikovým filmům Karla Zemana.
Lehotský si dává záležet na obrazové vytříbenosti, zřetelná je záliba ve statických, pečlivě členěných figurálních kompozicích, zpravidla členěných horizontálně. Patrná je také výtvarná promyšlenost každého záběru, prozrazující pečlivou výpravu, která vlastně vylučuje jakoukoli improvizaci. Režisér nehledá za každou cenu šťastné rozuzlení, někdy ponechává příchuť melancholie, avšak vyprávěním proniká obdiv k houževnatosti slepých lidí, také hledajících své lásky.

Jan Jaroš, filmový publicista