|
|
 Bytosti
zvané houby
Před dvěma lety jsem pro vltavskou Víkendovou přílohu
připravil dvouhodinovou kompozici o houbách. Nazval jsem ji
podle jedné legendy severoamerických indiánů Nebe, kde všichni
jedí houby… V pořadu jsme mimo jiné hledali odpověď na otázku,
zda jsou Češi nejlepšími houbaři na světě, věnovali jsme se
životu hub, jejich sbírání, konzumaci a jejich úloze
v magických obřadech v Evropě, Asii a Americe.
Pořad slyšel pan Ladislav Solomčík, houbař a znalec hub, který
pracuje na recepci Českého rozhlasu v Praze. Pozval mě, abych
s jeho přáteli, houbaři a mykology Petrem Knápkem alias
Forrestem, Ctiborem Vlčkem a Zdeňkem Šafářem jel na houby.
Takto nenápadně vznikl Radiodokument Bytosti zvané houby,
který Vltava zařadila do svého programu 1. a 8. prosince vždy
od 21.45.
Své vyprávění o houbách bych rád uvedl dvěma citáty, které
jsou jakýmsi skrytým mottem pořadu: „Plodnice houby vyrůstá
skokem, a stejný skok představuje také, když z podvědomí
vytane myšlenka.“ (Andrej Stankovič) „A vizte houby v lese! Tu
nejen formy, ale i barvy vykouzlují v kráse závodící jedince.
A to všechno splétají pouhé nitky houbové, dlouhé, tenké,
pouze sem tam přehrádkou článkované. Zde tady vlákna myslí,
budují, malují. Jsem přesvědčen, že jest to tatáž energie
v těchto nízkých bytostech, která v plazmě mozku Rafaela,
Rembrandta, Mozarta, Beethovena byla činnou, když svá díla
tvořili.“ (Josef Velenovský)
S mikrofonem kdesi v lese
 Poprvé
jsme vyrazili letos v dubnu na kačenky české. Pak jsme
uspořádali další houbové výpravy. Vždycky jsem se pokoušel
natáčet. Ještě před našimi výpravami jsem si přečetl
autobiologické zamyšlení filozofa Zdeňka Neubauera nazvené O
houbách, našel jsem houbové nové inspirace v poezii, ve
výtvarném umění a ve filmu. A tak postupně vznikal dvoudílný
Radiodokument, jemuž jsem dal název Bytosti zvané houby
(Zdeněk Neubauer se ve zmíněném eseji hlásí k odkazu biologa
Josefa Velenovského: „…jistě na základě svého morfologického
instinktu došel jako první k přesvědčení, že houby nejsou
vůbec rostlinami, nýbrž představují samostatnou třetí říši
organismů – regnum mycetale – bližší živočichům nežli
rostlinám.“)
Natáčel jsem s filmovými dokumentaristy, s Vítem Janečkem,
autorem filmového eseje Houba, a s Bernardem Šafaříkem, který
pro Českou televizi chystá dokument o houbaření jako typickém
českém fenoménu. V které jiné zemi než u nás najdeme na
náměstí nebo i na méně významných místech sochu Houbaře? Pyšní
se jí město Svratka a jejím autorem je Antonín Odehnal.
Televize už vysílala Šafaříkovy dokumenty o jiných českých
fenoménech, o chalupaření a tanečních. Bernard Šafařík žil
desítky let ve Švýcarsku, a tudíž disponuje tím správným
odstupem od českých dějů. „Také Švýcaři rádi sbírají houby, i
když ne tak vášnivě a v takovém množství jako Češi,“ řekla mi
spisovatelka Erika Pedretti, německy píšící autorka, která
pochází ze Šternberku u Olomouce a nyní žije ve frankofonní
části Švýcarska na břehu Bielského jezera. „Mám obytný přívěs,
ve kterém píšu, a už na cestě k němu nacházím hodně hub.
S Libuší Moníkovou jsme našly spousty krásných hub. Češi jsou
dobří houbaři, skoro jako Italové,“ dodala.
 Houby
v poezii
Jak praví jedno západočeské rčení, nejlepším houbařem je ten,
kdo dobře a hodně lže. Že by i proto houby inspirovaly básníky
Vladimira Nabokova, Jaroslava Seiferta, Ladislava Stehlíka,
Jakuba Demla, Konstantina Biebla nebo Jaroslava Seiferta?
„Nejskromnější houbička oplývá životem blízkým našemu. Je
vydařenou básní svého druhu. Naznačuje cosi vyššího, co se
skrývá v každé částečce materie, ideu či ducha, který těmi
částečkami hýbá a skládá je dohromady,“ napsal do svého deníku
americký filozof a esejista David Henry Thoreau.
Sám pro sebe jsem „objevil“ krásné houbové obrazy Ivana
Blatného: „Z okapu jitřních střech, kde jako v bystřině / se
valí haluze a mladá zelenina. / Křemenáč růžový a ryzec barvy
vína, / broušená ranní chuť, jiskří a chladí mě.“
Houbaří i básník Ivan Wernisch. S prozaikem a básníkem
Arnoldem Nowickým chystá houbařskou kuchařku. „Houby rostou
všude. Rostou někomu i na nohách, za ušima. Houby jsou úplně
všude. Koncertní mistr si neuvědomuje, že mu ňáká houba roste
v houslích,“ řekl Ivan Wernisch v rozhovoru pro Revolver
Revue.
Rukama nebo nohama?
„Nesmí se s houbama zacházet nohama. Houby jsou pro horní
končetiny,“ prohlásil v jednom rozhovoru Andrej Stankovič,
velký houbař, básník, filmový kritik a autor výroku „Život je
pro mě imaginovat houbu.“ Stankovič si celá desetiletí vedl
houbařský deník. Účastnil se mykologického výzkumu v prostoru
keltského oppida na Závisti. Ale co se týče hub a lidských
končetin, se mýlil. „V mechu jsou tu a tam hrbolky a někteří
lidé nad nimi mívají zvláštní pocit, schopnost nohou poznati,
kde jsou houby – tak jako jiní poznají, že jdou nad bývalým
hřbitovem nebo starodávnou chodbou. A ta radost, když se
odhrne mech! Tam se naparuje hřib, který ještě neviděl slunce,
bílý jak panenská nevinnost.“ Autorem předešlého odstavce je
Michal Mareš, anarchista, spisovatel a spoluzakladatel Haškovy
strany Mírného pokroku v mezích zákona. Dávám mu za pravdu.
Ostatně i můj otec v houbařském zápalu propátrával lesní mechy
bosou nohou. Já jsem ten houbový cit v nohách bohužel
nezdědil.
Amanita muscaria
 „Motiv
houby prochází dějinami umění a kultury již od pravěku. Patří
k téměř nepovšimnutým ikonografickým tématům,“ tak začíná Petr
Šimon svou studii Metamorfózy houby v umění, kýči a designu.
V roce 2008, pět let poté, co vyšel jeho houbový článek v Art
& Antiques, připravila kurátorka Magdalena Wells pro Galerii
Klenová Klatovy výstavu Mezi zvířetem a květinou, motiv houby
v současném umění. V katalogu výstavy se kurátorka zabývá
úlohou houby v dějinách výtvarného umění. Právě na toto téma
Magdalena Wells v Radiodokumentu hovoří. Mluvili jsme mimo
jiné i o houbách v dílech Josefa Lady, Jaroslava Panušky nebo
Josefa Váchala. Dostali jsme i k současnému umění, pro které
se svět hub stal vděčným tématem, a k malíři Karlu Jeriemu.
V jeho pojetí hub a houbaření můžeme jako předobraz objevit
mýty, ve kterých houby vystupují jako symbol jinakosti,
exotičnosti. Stará náboženství „vzývala“ houby v souvislosti
s bohy. Houby se vyskytují ve fantaskní a scifistické
literatuře. V Jerieho komiksech se houby stávají dokonce
mimozemšťany. Už v malířově diplomové práci se objevují první
muchomůrky. K tématu hub a lesa se Jerie stále vrací. Vytváří
sérii portrétů houbařů a fantastických lesních výjevů a v
cyklu Houbaři proměňuje poklidné hledání hub v krvavý lov,
v „houbařskou“ štvanici tajemných lesních bytostí se
subtilními mužskými a ženskými těly s hlavami muchomůrek
červených (Amanita muscaria). „Muchomůrkovité“ hlavy maluje
ovšem ve tvaru smržů obecných.
 Tvůrčí
vzmachy v choreografii časů
Na závěr svého houbového přemítání, ke kterému mě inspirovaly
přípravy pořadu Bytosti zvané houby, jsem si nechal citát ze
zmíněného eseje Zdeňka Neubauera. Následující pasáž považuji
za jeden z nejkrásnějších textů, jaký jsem kdy o houbách četl.
„Výsostným vtělením vlastního jevu, jehož nezávislost na
funkci nelze rozumně brát v pochybnost, je skupina hub
s nelibým, leč přiléhavým názvem hnojníky. Z jejich plodnic
výtrusy vůbec nevypadávají: po dozrání se celý klobouček změní
v inkoustovou kaši, která stéká po třeni zpět na zem. Ztráta
funkce nevede – jak bychom na základě platných biologických
představ mohli očekávat – k zakrnění plodnic. Vysvobození
z funkčních omezení dává příležitost k vrcholným estetickým
výkonům. Plodnice hnojníků představují jedny
z nejdokonalejších útvarů v celé říši hub. Některé druhy
hnojníků vytvářejí ze svých plodnic pravé skvosty. To platí
zejména pro velmi drobné druhy, s kloboukem zvícím v průměru
někdy jen dva až pět milimetrů. A tato křehká krása umně
zřaseného, průsvitného, často třpytivými drahokamy posetého
závoje, chvějivě se vznášejícího na nitkovitém, skoro
neviditelném třeni sotva dva nebo tři centimetry nad povrchem
jejich nevábného substrátu, nad kobylinci a kravinci, trvá
sotva několik hodin. Její filigránská, jinovatkovitá jemnost
povstává a udrží se pouze za ranní rosy. Jakmile slunce
povystoupí, změní se v kapičku výtrusové suspenze, aby stekla
dříve, než vyschne. Tento mikrozázrak lze proto pod lupou
pozorovat jen v domácích kulturách pod skleněnými zvony:
v zimě, mimo sezonu, jsem navlhčoval části onoho materiálu
nasbíraného na lukách během léta. Pod jejich klenbou se mi
zjevovaly světy plné krásy a zvláštního řádu, dle něhož různé
druhy hnojníků, ale i jiných hub čekaly na svůj čas, kdy
nastoupily na scény zjevnosti, zprvu nesměle, brzo dospěly
k svému tvarovému vrcholu, následovány opozdilci, na nichž se
už projevovaly známky sestupu a únavy, aby s posledními,
zakrnělými jedinci ponechaly místo dalším tvůrčím vzmachům
jiných druhů v podivné choreografii časů... Království
skřítků, kam smějí jen ti, kdo jsou ochotni trávit celé hodiny
den co den se zatajeným dechem pozorováním... kobližků!“
Jiří Kamen, vedoucí Redakce dokumentů a speciálních
projektů ČRo 3 – Vltava
Foto archiv Karla Jerieho |
