|
|
 Jan
Burian,
písničkář a spisovatel
Jaké to je, když tak čilý člověk jako vy, musí ulehnout a
nevycházet z domova?
Já tu svou vlastnost, kterou nazýváte „čilostí“, většinou
nazývám „kavárenské povalečství“, takže teď se můžu legálně
válet... Možná jsem dokonce víc soustředěný, než normálně
bývám...
Vaše dočasná fyzická indispozice nicméně možná přinese radost
čtenářům rozhlasového časopisu – právě v čase vašich
zdravotních obtíží se zrodil nápad na seriál Zpěvník Jana
Buriana. Na co že se to můžeme od 1. čísla nového ročníku
Týdeníku Rozhlas těšit?
Stýskalo se mi po fejetonech, rád bych je teď psal k vám a
napadá mě hodně témat, která souvisejí s mým řemeslem
písničkáře a vůbec s postavením písničky jako žánru v našem
světě – má to ještě smysl nebo ne, a tak podobně... Uvidíme,
sám se nechám překvapit, kam mě ta práce zavede...
Jako pravidelný autor nevstupujete na stránky Týdeníku Rozhlas
poprvé. Před pár lety tu vycházel váš seriál profilů kolegů ze
sdružení Osamělí písničkáři, který jste před lety založil.
Jakpak se dnes spolku daří?
Dobře. Kromě pravidelných společných koncertů, o které se v
Kaštanu vždycky dělí čtyři písničkáři tak, aby si nejen
zahráli, ale mohli si i popovídat, máme na stejném pódiu každý
rok svůj festival. Také se dvakrát ročně – před Vánoci a před
prázdninami – scházíme, sedíme na jevišti a kromě vyprávění,
co je nového, každý vždycky něco zahraje. Je to víceméně
společenská záležitost a já to, že to moje kolegy baví, a
dokonce se na to těší, považuju za velký úspěch. Spousta
skvělých a talentovaných lidí se tak mohlo vzájemně seznámit,
někteří teď dokonce spolupracují, už o sobě vědí. To je
opravdu důležité. Vědět, že písnička pořád ještě žije jako
umělecký žánr, i když by si to posluchači, krmení kýčem a
komercí, možná myslet nemuseli.
Naposledy jste se soustavnější žurnalistikou prezentoval v
rubrice Deníku Pražský chodec. Fejetonové příspěvky jste pak
shrnul v knize Přízrak v nákupním středisku. Jak jste se při
spolupráci s novinami vyrovnával s neodkladnou hrozbou termínu
uzávěrky?
Trvalo to dva roky, každý týden jeden fejeton. Naučil jsem se
být pořád ve střehu, víc se dívat kolem, vnímat všechny možné
podněty a vypracovat si v sobě takový systém, abych se nemusel
bát, že nebude o čem psát. Od samého počátku jsem se snažil
být nadčasový. Párkrát jsem sice volal do redakce, že
potřebuji ještě pár hodin nebo den času, ale vždycky jsem to
nakonec stihl, aniž bych musel v noci budit známé a nechat si
vyprávět, co se jim stalo, abych měl o čem psát.
Žurnalistiku jste vystudoval. Jak na vás dnes česká média
působí – zneklidňují vás, nebo už jen znechucují?
Jak která. Odpuzuje mě skutečnost, že si řada lidí opravdu
myslí, že informace je zboží a podle toho s ní zacházejí.
Věřím na odpovědnost, potřebu vzdělávání, na výchovu čtenářů,
celkovou kultivaci, jazykovou kulturu, slušné a kolegiální
chování. Ten, kdo si to nemyslí, mě vlastně nezajímá. Spíš se
musím bránit, abych moc nedával najevo, jak si děsivě nevážím
lidí, kteří posluhují byznysu a prodávají svoji svobodu a
schopnosti. Co naplat, že kolem poskakují ve značkových
oblecích, je mi jich líto. Žurnalistika je pro mě hezká a
chytrá holka a ne coura, která jde s každým, kdo jí zaplatí...
Není to tak dávno, co Česká televize odvysílala dvě řady
vašeho pořadu Burianův den žen, který vzbudil mnoho
protikladných reakcí. Počítal jste s tím, že se po letech
nekonfliktního Posezení s Janem Burianem v dalším ze svých
televizních „angažmá“ dostanete do pozice muže, kterému je
spíláno?
U určitého primitivního diváctva či u pisatelů anonymů mě to
nepřekvapilo, spíš mě zarazilo kolik lidí se už neumí dívat a
poslouchat, co se skutečně říká a reagují na něco, co třeba
vůbec nebylo vyřčeno. Nebo kolik z nás reaguje podrážděně na
jednoduché otázky: Proč děláte zrovna tohle a právě tímto
způsobem? Já přece, když něco dělám, jsem připraven si to i
zdůvodnit, zvlášť když přistoupím na to, že o mně bude někdo
natáčet pořad. Kolik lidí je ovšem překvapeno, když se jich
zeptáte na něco jiného, než co mají v plánu a kam pojedou na
dovolenou, to jsem netušil.
Pořadem Burianův den žen jste na čas opustil poměrně úzkou
škatulku menšinové kultury a konfrontoval se s myšlením a
očekáváním většinového televizního publika. Jaká to byla
zkušenost, co jste se dozvěděl – třeba i o sobě?
Nějak se mi nechce smiřovat s myšlenkou, že většinový divák je
primitiv, který je nanejvýš schopen konzumovat reklamu a jít
si podle ní něco koupit. Takhle se s ním totiž dost často
zachází. I veřejnoprávní média většinou rezignovala a jejich
šéfové si zřejmě myslí, že si lidé platí poplatky proto, aby s
těmi penězi oni udělali nějaké úžasné obchody a vydělali
hromadu peněz. My, co platíme poplatky, jsme podle nich jenom
nějací přitroublí sponzoři jejich obchodních aktivit.
Nechápou, že si prostě prostřednictvím těchto poplatků
připlácíme především na kvalitní informace a vzdělání.
Ověřilo se mi, že ten váš takzvaný většinový divák, je mnohdy
citlivější a chytřejší, než si o něm často samozvaní kapitáni
zábavního průmyslu myslí. Lidé chtějí diskutovat, chtějí si
ujasňovat názory a pěstovat vkus, ale vedení veřejnoprávních
médií je ujišťuje, že se vlastně chtějí hlavně bavit a hrát
pitomé hry na „konzumenty“ a „výrobce“ pořadů a že
nejdůležitější je takzvaná sledovanost.
Když jste před několika lety natočil album písňových příběhů
„ze života žen a dívek od sedmnácti do osmdesáti let“ Dívčí
válka, následovala posléze deska tematicky opačná – Muži jsou
křehcí. Neuvažoval jste o tom, že by Burianův den žen
vystřídal obdobný cyklus na mužské téma?
Ale ano, námět na Burianův den mužů v České televizi leží už
dlouhé měsíce. Ale dramaturgie tam má jiné starosti – třeba
zjistit, který herec dobře tančí a tak... Tak čekáme, až zas
někdy dotančí...
Milan Šefl
Foto Indies MG, archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 30. 11. |
