|
|
Berlínští filharmonikové s Tomášem Netopilem
„Měl jsem samozřejmě trému,“ přiznal po svém debutu s
Berlínskými filharmoniky dirigent Tomáš Netopil. Jeho záskok
za Sira Charlese Mackerrase na samém počátku října však dopadl
dobře.
 Záznam
koncertu v moderním a akusticky dokonalém berlínském sále
Filharmonie přinese stanice Vltava 6. prosince ve 20 hodin.
Orchestr, považovaný za jeden z nejlepších či přímo nejlepší
na světě, připomněl památku Charlese Mackerrase, zesnulého
příznivce a znalce české hudby, programem, který s ním měl
britský umělec uvést. Nově objevenou partituru – Tři fragmenty
z opery Juliette Bohuslava Martinů – Mackerras před dvěma lety
představil v Praze ve světové premiéře s Českou filharmonií a
Magdalenou Koženou a jejich nahrávka vzbudila poté velkou
pozornost.
Pro Berlín šlo o novou věc, ostatně právě proto Martinů tři
části pro koncertní uvádění připravil – aby hudba opery, na
níž mu hodně záleželo, vešla ve známost i tam, kde nebude
inscenována. „Hrajte barvy, vytvářejte náladu,“ říkal Netopil
filharmonikům. Do originální hudební poetiky Martinů tato
nestandardní repertoárová položka dává nahlédnout dobře, i
když příběhu schází divadelní působivost. Kdo nezná děj a
náladu této nevšední surrealistické opery, může se nechat
opájet především impresivní, emocionálně naléhavou hudbou.
Publikum ji i zde přijalo příznivě, jistě i díky Magdaleně
Kožené a tenoristovi Stevu Davislimu, kteří si své kreace
v Berlíně zopakovali. Že v auditoriu usedl i Sir Simon Rattle,
šéfdirigent Berlínských filharmoniků a partner české
mezzosopranistky, je logické.
Do hudby Julietty se podle svých slov Netopil díky tomuto
úkolu zamiloval. A pokud se týká druhé položky Mackerrasem
zamýšleného „českého“ programu, který mladý český dirigent
beze změny převzal, svou příležitost svým zápasivým, naprosto
přesvědčivým uchopením skladby plně využil. Dvořákovu Sedmou
symfonii nedirigoval zdaleka poprvé a mohl tělesu předat
vlastní zcela jasný pohled. Mimochodem, dílo zaznělo v původní
rozlehlejší podobě, která se běžně nehraje. Mackerrasovu
zvídavému a znaleckému profilu tento dramaturgický moment plně
odpovídal. Symfonie, skvělá hudba patřící bez debat do
světového repertoáru, vyzněla Netopilovi v až brahmsovské
závažnosti, ovšem současně byla v melodiích i rytmech plná
jedinečného slovanského koloritu.
„První nahrávky, které jsem měl, byly desky Berlínských
filharmoniků – Brahmsovy symfonie s Herbertem von Karajanem a
Mahlerovy a Beethovenovy symfonie s Claudiem Abbadem. A
s tímto orchestrem hráli všichni význační sólisté – není divu,
že byl pro mě jako muzikanta modlou. O to intenzivnější je
potom tréma… Ale zjistil jsem, že jsou to živí lidé,
organismus, s nímž se dá pracovat,“ říká Tomáš Netopil
v rozhovoru, který Vltava odvysílá v přestávce koncertního
záznamu.
Mladý český dirigent plný mladistvého elánu a zdravé
rozhodnosti, šéf operního orchestru pražského Národního
divadla, mohl díky souhře osudových náhod takto neplánovaně
předběhnout mnohé, kteří touží po pozvání od nejproslulejšího
mezi orchestry dlouhá léta. Určitě nebylo poslední.
Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 –Vltava
|
