|
|
 Alena
Wagnerová,
spisovatelka a publicistka
Jen slova, slova, slova
Můj německý tchán otevíral svoje papírnictví a knihkupectví
každý den v půl osmé ráno, aby si děti ještě cestou do školy
mohly koupit chybějící sešity, gumy, tužky nebo redisová pera.
Služba tomu neříkal a prospěch z toho žádný neměl; bez těch
pár feniků, co každé ráno utržil, se mohl obejít. Ale být tady
pro druhé patřilo k jeho identitě poctivého obchodníka, který
se obchodováním živí, ale dbá na uměřenou relaci mezi svým
výdělkem a požadovanou cenou zboží, které prodává.
Tehdy jsme ovšem ještě nežili v epoše takzvané společnosti
služeb, která mezitím nastala a má podle reklamních sloganů
perfektně uspokojovat naše potřeby a svým významem pro národní
hospodářství postupně nahrazovat výrobní sektor.
Pokrok, který tato nová éra přinesla, jsme začali také brzy
pociťovat.
Zatímco ještě v osmdesátých letech minulého století bylo v SRN
beze všeho možné nastoupit do vlaku a jízdenku si bez přirážky
koupit u průvodčího, reklama na vagonech vás k tomu dokonce
vyzývala, dnes je to sice možné také, ale za tento servis, jak
se tomu dnes říká, musíte zaplatit různě vysokou přirážku,
která může dělat až deset euro, pakliže se vám nepodaří
přesvědčivě dokázat, že například automat na jízdenky na
nádraží nefungoval. Na malých nádražích vás dnes totiž
obsluhují už jen automaty, zatímco lidé, kteří tu dřív
pracovali, byli přesunuti do stavu nezaměstnaných.
Další „zlepšení“ jsme brzy začali zažívat u pošty. Zatímco
dřív jsme měli v okruhu tří set metrů od našeho bytu tři
poštovní schránky, je dnes ta nejbližší vzdálena víc než půl
kilometru, z pošty v naší čtvrti se stala agentura, která
díkybohu opravdu dobře funguje, ale naši spoluobčané ze
sousední čtvrti musí s každým balíkem jezdit až do středu
města. Během příštích let mají být v SRN zrušeny všechny
poštovní úřady a nahrazeny poštovními agenturami
v papírnictvích, zelinářstvích, supermarketech – než i to
převezmou balíkové a jiné automaty, které vám už v řadě jiných
servisních míst kradou čas a drásají nervy. Divíte se, milí
čtenáři, že krásná, dobře fungující a dlouho do večera
otevřená pošta v Jindřišské ulici se pro mne stala místem,
které při svých návštěvách Prahy pravidelně a s rostoucím
zalíbením navštěvuji? Pražané, chce se mi zvolat, chraňte si
ji! Protože i pošta je veřejný prostor občanského bytí. Tou
soukromá poštovní agentura nemůže nikdy být. A není to ani
její úkol.
Jistě, všechny změny, které přinesla éra služeb, špatné
nejsou. Telefon je dnes například díky nepřehledné řadě
konkurujících si společností daleko lacinější, než kdy byl.
Prakticky za babku můžete telefonovat s celým světem. Jenže
v centrálách řady úřadů a podniků na vás stále častěji čeká
umělý hlas, který monotoně odříkává, které číslo máte
stisknout, podle toho, co právě potřebujete.
Například: Informace o vlakových spojích, stiskněte jedničku,
pro objednávku jízdenek dvojku, masové zájezdy trojku. Ale
s kým se spojit, když tak přesně nevíte, co chcete, anebo vaše
potřeba v rastru dotazníku není? Ten, kdo si se slovem služba
dosud spojoval lidský obličej nebo hlas, se bude vůči umělému
hlasu, s kterým se nemůžete domluvit, stejně jako vůči
lhostejnému automatu cítit bezmocný, vydaný na milost a
nemilost anonymní moci.
Automatizace se zavádí, aby se ušetřily náklady, říká se. Ve
skutečnosti ale stojí všechno víc a funguje hůř a těžkopádněji
než v době, kdy se ještě o službách a servisu tolik nemluvilo.
Nad tím, proč tomu tak je, jsem si dlouho lámala hlavu, než
jsem pochopila, že slovo služba a servis má dnes jiný význam
než za časů mého tchána, a ti, kteří tyto takzvané služby
nabízejí, nechtějí sloužit druhým, ale především sami sobě –
tedy hlavně vydělat. |
