|
|
 O
lidech bezmezně oddaných své profesi
Význačný americký režisér Robert Altman (1925–2006) se
před čtyřmi desetiletími rázem proslavil černou komedií
M.A.S.H., zasazenou do vojenské nemocnice za korejské války.
Ve své další tvorbě se rád obracel k hudební tematice, často s
rozvinutím herecké kolektivity: dění opíral o desítky postav,
jak předvedl v jiném proslulém díle Nashville. A zájem o
hudební, případně taneční aktivity jej neopouštěl ani na
sklonku života.
Ve svém posledním filmu, posmutnělé komedii Zítra
nehrajeme! (v neděli 19. prosince ve 22.50 uvádí ČT2), si
všímá hrozby vynuceného ukončení oblíbeného divadelního
kabaretu, vysílaného rozhlasem v přímém přenosu. Nový majitel
se však omšelé divadlo, pamatující dávnou slávu, rozhodne
zbourat a na jeho místě vystavět výnosnější parkoviště. Altman
upíná pozornost především na pestrou směsici zpěváků a
zpěvaček, na baviče, střídající se před mikrofonem ve snaze
vděčné publikum opět okouzlit. V umných, nikoli karikujících
zkratkách režisér představuje jednotlivé osobnosti, často
trochu žárlící na kolegy, někdy vděčné, že stále ještě mohou
účinkovat.
Do hlavních rolí režisér obsadil známé osobnosti, které se
uvolily i zazpívat. Takže si poslechneme, jak pějí Meryl
Streepová, Woody Harrelson, Lily Tomlinová a další, jak s
přehledem, jakoby v radostném nádechu splývají se svými
postavami, jejich drobnými a láskyplnými rozmíškami, pohotovým
glosováním situace i štiplavými poznámkami.
Jejich hrdinové nebyli žádnými špičkovými kumštýři, měli
navodit hlavně uvolněnost a pohodu, ostatně z reakcí
přítomného publika to jasně vycítíme. Jen mimochodem se tu
mihne i mysterióznost, schopnost předvídat budoucí události,
chumly lidí se proplétá „anděl smrti“, nemluvná dívka zprvu
nikým neviděná, ale postupně se začleňující do družného
kolektivu. Ale ať již se přihodí cokoli, busta spisovatele
Francise Scotta Fitzgeralda, pravidelného účastníka těchto
show, jenž sedával v zasklené kukani, bude slavnou éru navždy
připomínat. A vůbec nevadí, že pozvolna přestává být zřetelné,
kde se od rekonstrukce skutečného případu odděluje smyšlenka a
mystifikace.
Všimneme si, že do příběhu, který jednou zdrsněle, jindy
dojemně vypráví šéf tamní ochranky, si režisér dovolí začlenit
prvky, vymykající se starosvětskému nádechu – třeba digitální
foťák v úvodu vyprávění. Význam může být různorodý, třeba i
ten, že zaznamenané dění je vlastně věčné, stále se opakující:
lidé bezmezně oddaní své profesi byli, jsou a budou kořením
jakéhokoli podnikání, i kdybychom jejich produkci nazvali jen
klopýtavou zábavou.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
