|
|
Dát vše a věřit, že to nepřišlo vniveč
 „Dokumentaristé
jsou lidé hloubaví, odvážní, věčně přepracovaní, ve finále
s výsledkem svého snažení povětšinou pramálo spokojení. Ale
nemylme se, rozhlasové dokumenty patří k tomu nejlepšímu, co
lze v éteru nalézt,“ napsal před dvěma týdny na tomto místě
režisér olomouckého rozhlasu Michal Bureš (1976). Hodnotil
letošní přehlídku Report pořádanou Sdružením pro rozhlasovou
tvorbu, jehož je novým předsedou.
Váš profesní „život s rozhlasem“ se časově kryje se vznikem
Sdružení pro rozhlasovou tvorbu – v květnu 1994 se v ně
přeměnil tehdejší Svaz rozhlasových tvůrců. Jaká byla vaše
cesta k této organizaci?
Cesta byla přímá. Už coby student rozhlasové specializace na
Divadelní fakultě JAMU jsem jezdil na přehlídky rozhlasové
tvorby Report a Bilance, které Sdružení každoročně pořádá – a
můj vstup do něj byl přirozeným vyústěním mého zájmu a
směřování.
S čím jste do vedení Sdružení pro rozhlasovou šel? Jak by mělo
nadále fungovat?
Jsme občanským sdružením, které má za cíl v nejširším možném
okruhu - od redaktorů přes dramaturgy, režiséry, mistry zvuku,
zvukové designéry, studenty až třeba po amatérské tvůrce -
reflektovat, zvelebovat a kultivovat stěžejní slovesné
rozhlasové žánry, jakými jsou reportáž, publicistika, dokument
a rozhlasová hra. Chci, aby tato idea vešla do obecného
povědomí všech, kteří pořady vytvářejí i poslouchají, aby
Sdružení nebylo vnímáno jako nějaký uzavřený klub
konzervativních starousedlíků, ale doširoka otevřená diskusní
občanská platforma.
Promění se nějak přehlídky Report (publicistika – dokument –
reportáž) a Bilance (slovesná tvorba)? Přibude třeba nějaká
další?
Koncepce přehlídek Report i Bilance je dobrá. Jsou oním
zmiňovaným místem osobního setkávání, poslouchání a analýzy.
V případě Reportu jsme přistoupili k jeho rozdělení na jarní
etapu, zaměřenou na reportáž, a podzimní etapu, v jejímž rámci
posloucháme publicistické a dokumentární pořady. Bilance je
pak tradičně věnována pořadům literárně-dramatickým. Kromě
těchto dvou stěžejních akcí Sdružení pořádá ještě jarní a
podzimní seminář. Chci, abychom se setkávali co nejčastěji a
zejména, abychom mezi sebou otevřeně komunikovali: všichni
členové i příznivci mají právo na maximum informací. Od ledna
2011 k tomu přispějí i naše nové webové stránky.
Patříte k mladé generaci rozhlasáků. Existuje něco jako
generační střetávání rozhlasových tvůrců?
Rozhlasových tvůrců je s ohledem na velikost naší země
početnější hrstka a pokud se pro tento obor rozhodnete, pak
všechny své kolegy dříve či později poznáte. Můžete se vůči
jejich tvůrčím počinům vymezovat, mít na ně odlišný názor – to
vše je zdravé, správné a v konečném důsledku podporující a
zaručující rozmanitost vysílání. Co správné a zdravé není,
jsou vypjaté emoce a vzájemná nekomunikace, z níž se rodí jen
nechopení, rozpolcené osobní vztahy a nedobré tvůrčí klima. To
jsem si vytyčil pozměnit.
Rozhlasová technika se v posledních letech skokově vyvíjí,
forma pořadů je někdy tak dokonalá, až je to na úkor obsahu.
Nebo je to jen můj dojem?
Vždy je jednodušší naučit se „jak“, než bezezbytku promyslet
obsah. Rozhlasová technika nám umožnila propracovat formu do
posledního detailu, občas na úkor lehkosti, přirozenosti a
věcnosti. Ale to je v procesu tvorby normální jev. Když
dostanete pero a učíte se písmenka, jste procesem vytváření
písmenek okouzleni a ohromeni, kocháte se zákruty a kličkami,
obloučky a spojeními, kroužky a čárkami, středníky a
dvojtečkami... a až se toho nabažíte, pak teprve začnete
mohutněji akcentovat to, „o čem“ píšete, „co“ psaním
sdělujete. To neznamená, že na lásku k vytváření písmenek
zanevřete, ale rozkryjete jejich skutečný smysl. Stejně se to
má i s obsahovou a formální stránkou rozhlasového pořadu.
Věnujete se především žánrům spojeným s literaturou, divadlem.
Proč právě slovesná tvorba?
Zpěv mi dělal vždycky problém, hudební sluch mám lehce
podstandardní, na kytaru hraju na úrovni třetí třídy pomocné
školy, tak co se mnou? Stal jsem se tedy člověkem slova, který
hudbu miluje a obdivuje.
Rozhlas patří k médiím, kde neexistuje okamžitá zpětná vazba –
jako třeba na divadle. Platí, že spokojený posluchač nepíše.
Co je největší odměnou pro rozhlasového tvůrce?
To je pravda. Odměna se nedostavuje okamžitě, je to jistý druh
askeze – dát všechno a věřit, že vynaložené úsilí nepřišlo
vniveč, že se nerozplynulo v nicotě. Posluchač rozhlasu má
právo na kvalitní vysílání v každém okamžiku dne a na takové
vysílání pohlíží jako na standardní. Pro nás je výzvou tomuto
standardu dostát, ba ho překračovat. A když se to daří, odměna
se dostaví: uvědomíte si, že taková práce má smysl.
René Kočík |
