|
|
 František
Koukolík,
psychiatr
Pane Bože dej, ať mu chcípne také
Závist je subjektivně nepříjemná směs nespokojenosti a
nepřátelství považovaná za odpověď na nepříznivé sociální
srovnávání. Proč si lidé v různé míře závidí a závist je žene
k chování a činům, které bývají předmětem opovržení, někdy i
trestního stíhání, přijde-li se na to, co provedli? Proč si
lidé závidí od dětství zrovna tak, jako jsou od dětství učeni,
že by si závidět neměli? Proč je závist tak všeobecně
rozšířená, a to v celém světě, zdaleka ne jen v Čechách, byť
si spousta lidí myslí, že u nás nejvíc?
Přírodní výběr je jedním z mechanismů evoluce. Jádrem
přírodního výběru je soutěž o zdroje, které mají vztah
k biologické zdatnosti, tím mají vědci na mysli přežití a
plození potomstva. Závist považují evoluční psychologové za
adaptaci, za mechanismus, který svého nositele upozorňuje, že
se jeho biologická zdatnost snižuje. Jestliže mi tedy chcípla
kráva a jsem spolu se svými dětmi závislý na jejím mléce,
neboť, dejme tomu, je počátek zimy ve středověku, zatímco
sousedce, která má také děti, kráva nechcípla, moje biologická
zdatnost v porovnání s její klesá, protože moje děti i já
budeme mít hlad. Součástí závisti bývá pocit, že soupeřova
výhoda je nezasloužená, což obvykle doprovází další pocit –
zlá vůle.
Lidé na pocit závisti mohou odpovídat tím, že zvýší svou
přitažlivost, ať už jde o druhé pohlaví, nebo o nadřízené
rozhodující o jejich místu na sociálním žebříčku – nebo naopak
sníží přitažlivost konkurence, což bývá časté a projevuje se
pomluvami a zlehčováním konkurence u třetí strany. Mohu tedy
sousedku zažalovat, že mou krávu očarovala, což byl v
evropském středověku obvykle hrdelní zločin, poslat ji tak na
hranici a případně získat i její krávu. V 17. a 18. století
stačilo udání, že pašuje protestantské knihy a navštěvuje
shromáždění... Za heydrichiády udání, že poslouchá cizí
rozhlas... Počátkem padesátých let minulého století...
Závist lidé nepřiznávají, často ani sobě samotným. Utajování
vlastní závisti je významné nejen pro reputaci. Utajením
závisti nezíská rival významný signál, nic netuší. Lidé, kteří
mají na rivaly vliv, případně tvoří „veřejné mínění“, jsou pak
snáze manipulovatelní.
Podněty spouštějící závist se mění v průběhu života. Jestliže
je u mužů ve třetí dekádě života nejmohutnějším podnětem
závisti sok úspěšnější při získávání atraktivní ženy, může být
o čtyřicet let později podnětem k závisti přijetí sousedova
vnoučete na prestižní vysokou školu.
Závist motivuje tři druhy chování: podrobení, ambice a
destrukci.
Reakce signalizující Podrobuji se! může snížit riziko, že
rivalové závidícímu jedinci ublíží. Někdy může závist být
podnětem ke zvýšení a zlepšení výkonu, posílením ambicí. Tam,
kde je dostatek zdrojů, lidé odpovídají tímto způsobem. Ale
může být podnětem pro nejničivější chování, kterého jsou lidé
schopni. Což se stává tam, kde jsou zdroje omezené, nebo kde
je k nim omezený přístup.
Závist může být palčivý pocit ničící vztahy v rodinách, na
pracovištích i mezi přáteli. Salvu závisti doprovázejí
vegetativní reakce – nadarmo se o závisti neříká, že je bledá.
Chronická těžká závist stresuje, takže může poškozovat zdraví
závidícího jedince. Svízel se závistivými jedinci může být
v tom, že závidí a chovají se podle toho i tam, kde k závisti
není důvod, protože zdrojů i místa je dost.
A na pojem závist pozor. Propaganda zbohatlíků ho podsouvá
tam, kde lidé oprávněně poukazují na podvodně získaný vysoký
podíl na moci a majetku. O závist zde nejde, jde o oprávněné
morální rozhořčení. |
