|
|
 Rudolf
Křesťan,
fejetonista
Milý Ježíšku...
Po špičkách – i po patách – se blíží vánoční čas. A taky
vzájemné vyzvídání, co by koho potěšilo pod stromečkem.
Donedávna jsem si myslel, že pro letošek bych mohl naznačit
ženě jeden svérázný tip pro své ego. Řeknu to ve zkratce, jak
jinak, když o zkratku jde: GPS.
Ano, mám na mysli aparátek, který dokáže pomoci člověku i
v situaci, kdy neví, kde mu hlava stojí, a to tím, že určí
její (tedy hlavy) přesné zeměpisné souřadnice.
Mám mizerný orientační smysl. Žena Magda to ví, a tak by měla
pro takový dárek pochopení. Je jí důvěrně známo, že v lese i
neboubínovském trpím obavami, že nenajdu cestu ven. Jeníček ze
známé pohádky si značkoval zpáteční cestu drobením chleba, ale
všichni víme, jak to dopadlo. Ptáčci mu jeho orientační značky
sezobali. Přesto jsem ženě vděčný za vydatné svačiny pro naše
lesní vycházky.
Ctím ji i za radu pro občasné bloudění v městských ulicích.
Doporučuje mi, abych kráčel na opačnou stranu, než zamýšlím.
Vypozorovala, že při žádoucím směru vpravo si to namířím
zásadně vlevo, a to jak při pohybu pěšmo, tak i při pohybu
automobilmo. Nedá se říct, že bych byl – podobně jako šrouby –
pravotočivý, nebo levotočivý. Jsem opačnětočivý.
Při několika setkáních mě zpěvák Pepa Nos uklidňoval, že si to
nemám tak brát, zjevně v intencích písničky, která patří
k jeho nejznámějším a proklamuje, že „kdo jde pořád na východ,
octne se na západě, kdo jde pořád na západ, přijde na východ“.
Prosím, je to stylizace, ale jednou jsme spolu jeli autem na
televizní vystoupení do Bratislavy a nevím nevím, co by tomu
Pepa řekl, kdybychom dorazili naopak do Plzně. Mají tam sice
dobré pivo, ale nikoliv Slovenskou televizi, kam jsme měli
namířeno.
Aparátek ukazující zeměpisnou polohu pokládám za milosrdnou
naději. Včetně spojení s takzvanou navigací, která radí
náležitou cestu z bodu A do bodu B. Nedivte se tedy, že bych
si o tohohle pomocného chytrýska chtěl napsat Ježíškovi, a to
ve víře, že Ježíšek bude mít pro mé přání pochopení. Už proto,
že sám sídlí na výšinách – tam, kde se pohybují družice, které
umožňují patřičné džípíeskové informování pro nás pinožící se
po povrchu zemském.
Začal jsem pošilhávat po příslušném aparátku i proto, že jsem
dorostl do věku seniorského. Rád bych ještě trošinku držel
krok s technickými vymoženostmi. Když mě mladík Aleš Cibulka
pozval do vysílání jednoho z letošních listopadových
rozhlasových Toboganů zaměřených na radosti a strasti vyššího
věku, uvědomil jsem si, že bych neměl zaostávat za vitálností
spoluhostů onoho vysílání, kam byla pozvána i paní Luba
Skořepová a zpěvák Richard Adam. Nebyl jsem si jistý, zda
někdo z nich používá GPS, ale jestli ano, bylo by mi hanbou,
že já o něco mladší ne. Spolužití s technikou je kromě jiného
určitým znakem schopnosti adaptability na novinky. Lekci
v tomto smyslu jsem dostal nedávno, když se nám doma
porouchala pračka. Zavolali jsme opraváře a zeptali se ho,
jestli by nestálo za to, abychom si pořídili novou. Podíval se
na nás a prozkoumal nás věkově. Pak řekl, že nové pračky
mívají dost složité ovládání, někdy dokonce dotykové, a že
starší lidi to ovládání občas promáčknou.
No – kdo se ptá, ten se dozví.
Zdá se, že technické novinky jsou a budou samozřejmostí pro
čím dál tím mladší ročníky. V Anglii bylo před letošními
Vánocemi zjištěno, že nejvíc tamních teenagerů si přeje pod
stromeček iPhone a další sní o iPadu. Přeji toužícím, aby se
jejich tužba vyplnila. Bude to doufám možné, i když Britské
království špóruje, a to včetně královny, která pro letošek
zrušila tradiční večeři pro zaměstnance Buckinghamského
paláce. Večírek měl stát v přepočtu 1 400 000 korun. Za to už
by mohla být spousta iPhonů, iPadů i dalších iDárků.
Mladí soužijí s technikou zdárně kromě jiného proto, že jsou
nadáni pro její ovládání. U starších ročníků je to složitější.
Ověřil jsem si to už i u jednoho čtyřicátníka. Byl to řidič
dálkového autobusu cestovní kanceláře, s níž jsem se vydal do
Berlína na zájezd po tamních kulturních památkách. Seděli jsme
se ženou na místě rovnou za ním. Naskýtal se nám tudíž výhled
nejen cestovatelský, nýbrž i na šoféra. Viděli jsme, že pro
kličkování Berlínem měl před sebou GPS navigaci, ale souběžně
i rozloženou mapu. Když jsem se ho otázal, proč to takhle
zdvojuje, odpověděl mi upřímně, že na mapu je víc zvyklý.
Tehdy jsem poprvé zapochyboval, zda jsem věkově ještě tím
správným kandidátem pro užívání informací o své geographical
position, jak zasvěcenci říkají.
Další ťafku jsem utržil při četbě zprávy, že satelitní
navigace nasměrovala švýcarského řidiče Roberta Zieglera na
krkolomnou alpskou horskou uzounkou cestu pro pěší. Neměl
žádnou možnost se tam s vozem obrátit. Musela ho – a taky auto
– vyprostit z pasti až helikoptéra.
Vzápětí mě dorazila listopadová informace z listu Daily
Telegraph. Stručně řečeno: polští vojáci v Afghánistánu
dostali špatné navigační přístroje GPS, které jim sdělovaly,
že jsou v Africe! Potěš pánbůh, takhle bych si svůj vánoční
dárek nepředstavoval.
Nehodlám však hysterčit. Už proto ne, že chybující jsou jak
lidé, tak i přístroje. Satelitní navigační technika je
dozajista užitečná a prospěšná. Je spíš mým problémem člověka
v určitých letech, že jakoukoliv znejisťující a zpochybňující
zprávu vnímám možná víc dramaticky, než je radno. Bezděky tím
přiznávám, že zřejmě už nejsem schopen vzít na vědomí, že u
spousty užitečných novinek – včetně této – patří chyba
k jejich přirozeným vlastnostem. Ano, tak už to na světě
chodí: jak člověk, tak i technika nejsou dokonalí.
Tak nevím: Toužím ještě po tom dárku? Netoužím?
Jak už to u nás mužů bývá, ve výsledku věřím v intuici žen.
V daném případě té mé, která se ve vánočním obdarování nikdy
nespletla. |
