Číslo 1 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s filmovým dokumentaristou.
Karlem Vachkem.

Australskou pustinou za lidskou důstojností

I na televizní obrazovce se vynořilo několik filmů, které popisovaly putování australskou divočinou – některé byly tajemné, jiné dojemné, nechybělo ani protestní zacílení. Pokaždé však uhranuly emotivně silným příběhem. Patří sem rovněž Štastné míle (8. 1. ve 22.55 na ČT2), film začínajícího režiséra Michaela Jamese Rowlanda, jenž svůj příběh rozehrál kolem tématu právě dnes mimořádně aktuálního, kolem ilegální migrace.

Název je zřetelně ironický: zdlouhavé putování neznámými pustinami je všechno možné, jen ne šťastné – a mžikově problesknoucí označení autobusového dopravce týmž souslovím v sobě také nese pečeť marnosti, neboť běženci marně hledají nějaký autobus, který by je zavezl do přislíbeného ráje. Když indonézská rybářská bárka vysadí své bědné pasažéry z Kambodže a Iráku na australském břehu, nikdo z příchozích netuší, že je za písečným přesypem nečeká civilizace, nýbrž vyschlá a kamenitá pustina, táhnoucí se téměř do nekonečna. Schovávají se před policejními hlídkami, které po nich usilovně pátrají, aniž pochopí, že jim nechtějí ublížit, ale naopak zachránit život.

Skupinka uprchlíků se záhy rozdělí a režisér se pozvolna soustředí na trojici, která téměř symbolicky vytvoří mezinárodní sestavu mentalitou i povahami rozdílných lidí. Dlouho bezvýchodná situace je donutí, aby spojili své síly a vydrželi pospolu, ačkoli se co chvíli rozhádáni rozcházejí. Z náhodných rozmluv vytušíme jejich dřívější osudy. Spojuje je touha žít aspoň trochu důstojněji, nežli ve vlasti: iráckého inženýra z nezbytí se živícího jako taxikář, nejmladšího člena indonézské posádky a konečně kambodžského mladíka, jenž sní o setkání se svým nikdy nespatřeným bělošským otcem. Dokud nenaleznou použitelnou mapu, nikdo z nich netuší, že od vytouženého Perthu je dělí tisíce kilometrů.

Režisér se vyhýbá obvyklým žánrovým klišé (ačkoli motiv pronásledování je vetkán jako ústřední), vůbec nehýří honičkovými scénami ani ostrovtipnými dialogy, nevyžívá se v okázalých konfliktech. Věrohodná je rovněž jazyková rovina postihující, jak se lámaná angličtina stává jediným dorozumívacím prostředkem.

Značnou míru autenticity podporuje i volba zcela neznámých tváří v hereckém obsazení, kterým uvěříme každý pohled, každé gesto, každé slovo. Samozřejmě nalezneme úlitby s atraktivními zápletkami, probleskne divácky vstřícný nápad s automobilovým vrakem, který šikovný Iráčan dokáže opravit. Co je ale na Šťastných mílích nejcennější? Veskrze pozitivní sdělení, že v případě nesnází musí každý přiložit ruku k dílu.

Jan Jaroš, filmový publicista