|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Jít na Silvestra na workshop
V brněnském studiu se už nějakou dobu děje něco zajímavého.
Dramaturgyně Hana Hložková zde buduje zajímavou novou tvář
rozhlasové hry, jejíž hlavní kouzlo spočívá ve dvou aspektech:
získávání nových rozhlasových tvůrců pro cyklus Hry a
dokumenty nové generace a seznamování českého posluchače
s moderním světovým dramatem, začasté feministického zaměření.
Díky ní jsme mohli vyslechnout hru Pavla Mašky Blbouni, České
kuchty – superbuchty Radmily Adamové, vtipný pokus Barbory
Vaculové o horor pod názvem Kočičí jazýčky, Štít Tomáše
Syrovátky nebo hru Romana Sikory Smrt talentovaného vepře (a
natočen je další Sikorův opus – Největší Básník). Ze světové
scény zaujala Plíseň Marit Tusvik a především Bazén (bez
vody) Marka Ravenhilla.
Tentokrát sáhla dramaturgyně Hložková (a překladatelka a
upravovatelka Tereza Semotamová) po rozhlasové hře německé
autorky žijící ve Švýcarsku Sibylle Bergové pod názvem Už to
bude. Odnaučte se milovat! Na půdorysu jednoho „hlubinného
psychologického kurzu“ odehrávajícího se na Silvestra
sledujeme snahu dvou žen (Zuzana Slavíková, Ivana Plíhalová)
zbavit se velké životní zátěže – schopnosti zamilovat se,
toužit po soužití s partnerem. Kurz vede mladík (Pavel Vacek),
nemající absolutně žádný zájem na štěstí obou žen; jde mu
samozřejmě jen o peníze, o gáži, kterou za provedený kurz
získá. Navíc je zcela osamělý a nepříliš šťastný, proto
vnímáme jeho kurz jako znouzectnost. Tento manažer ne-vztahů
(v textu zvaný jako Univerzální muž) o své práci říká „Vyslal
jsem do světa spousty hajzlů, co nejsou schopní mít vztah.
Osamělost jako nejvyšší forma civilizace.“ Představuje
frekventantkám svého kurzu jejich bývalé partnery, předehrává
nejdůležitější situace vztahů. Jeho spolupracovnicí je Plačka
(vynikající Drahomíra Hofmanová), nesnesitelně cynická osoba,
starající se o stimulaci negativního postoje vůči mužům a
vztahům obecně. Na mnoha konkrétních příkladech nefungujícího
soužití s různými typy mužů (intelektuál, sportovec) se
ilustruje ona vyčerpávající zbytečnost navazování vztahů.
Celá tato hra je samozřejmě plná ironie až sarkasmu, a to na
obě strany: muži jsou tu neschopní, nepraktičtí a do sebe
zahledění, ženy k uzoufání pitomé a nemožné. Zároveň je však
přeplněna módním balastem, jako je nadužívání „trendy“ slov.
To, že se posluchač zcela neutopí v závějích vět a odstavců,
je zásluhou dramaturgyně a pak také editorky textu, která
vynechala několik písniček a odstranila zbytečné dialogy. Vše
je zcela groteskní, inscenace režisérky Hany Mikoláškové je
však v tomto směru až příliš umírněná, a tak situace hry často
nevycházejí, jak by mohly. Ne že by tu nebyly pokusy o silnou
až provokativní nadsázku – ale použít k vytvoření prototypu
intelektuálského žvanila a necitelného founi žijícího mimo
realitu a z peněz své ženy zrovna hlasovou parodii Václava
Havla mi přišlo poněkud nefér.
Přes všechny tyto výhrady je nutno napsat, že cesta moderní
světovou dramatikou, kterou brněnská dramaturgie volí, je
správná. Dokazuje to ale spíše vydařená a mrazivá inscenace
Ravenhillova Bazénu (bez vody), než právě recenzovaná hra
Sibylle Bergové. |
