|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Na motivy staré básně
Jdu sama k obzoru a odhazuji zátěž za zátěží – čtu v básni
Putování za zlatou rybkou, kterou jsem napsala krátce po
třicítce, přestože jsem odhazovat zátěže ještě moc neuměla.
Učím se to dodnes. V průběhu desetiletí totiž mimoděk získáme
množství kamarádů, známých, doporučení, zkušeností, které
vlastně nepotřebujeme, nechceme... Někteří zase dokáží
hromadit věci, prachy, majetky. Je třeba být ve střehu, neboť
potřebu hromadění čehokoliv máme snad v genech. Dělá nám dobře
vysedávat na hostině, vždyť co si naši předkové užili hladu a
nouze, jen taktak přežili. Kdo je vlastníkem nejen vysokého
bankovního konta, luxusních věcí, nemovitostí a technických
vymožeností, ale žije i v nadbytku vztahů, kontaktů, možností,
pozornosti, sexu, zájmu, ten si nejen lebedí, ale zabezpečuje
sebe i své blízké před nejistou budoucností, myslíme si. Ale
pobyt na výslunní má temné stíny. Velké množství čehokoli
zatěžuje starostmi, vysává čas, zahání klid, připravuje o
chvíle klidné pozornosti, soustředění. Hodně vlastnit a být
mnoho obletován si žádá celého člověka – a co z nás pak zbyde
pro vlastní potěchu? Máme pak radost ze všeho, co máme, ale
nikoli sami ze sebe, jsme jen to, co z nás odrazí zrcadlo
druhých, to křivé zrcadlo pochlebnictví.
Zazobaní, mocní, slavní nežijí normálně, zmítají se v pavučině
svých i cizích kalkulací, vypočítavosti, lepkavého zájmu
voyérů, závistí. Aby jim to nevadilo, obrní se někdy chladem,
ale i pohrdaním. Těm lepším pomáhá, aby se nezalkli sami sebou
a svou koupěschopností, charita, adopce opuštěných dětí, péče
o veřejné blaho nebo třeba ohroženou přírodu. Někteří se
dokonce jeví jako úplně normální, například herec, režisér,
ochranář a mecenáš Robert Redford, který ochraňuje životní
prostředí a podporuje nezávislou filmařskou tvorbu.
Konečně tedy doopravdy odhazuji zátěž za zátěží? Těžko ovšem
odhodím, co nemám, a sice nemovitý majetek a finanční
přebytky. Zbavuji se alespoň povrchních vztahů, odmítám
nezáživná setkání, nudná poučování, hádanice, diskuse, v nichž
se prsí a do sebe nárážejí oteklá ega, chrlení slov žvanily,
odháním od prahu a nechávám padat do spamkoše duševní upíry,
stavím hráz vlnobití nevyžádaných informací. Je to nápor a
taky starost. Nestanu se mrzoutem? Velkým odmítačem?
Nepřehlédnu nabídku, informaci, která by mi usnadnila život?
Četla jsem stovky knížek, novin a časopisů, bez nichž bych se
obešla, zažila jsem mnoho jalových hádanic u piva i v
kyberprostoru, pěstovala vztahy s paskřivci, kteří si
vychutnali mé moulíkovství, s tím je konec, slibuju si. Přesto
v tom slovy, obrazy, zvuky, nabídkami, zprávami zamořeném
prostředí velkoměsta a internetu občas čemusi či komusi skočím
na špek a pak se divím následkům. Na konci světa, na rumišti
světa, hoří tiše čas, taví mé hodinky. Ten konec světa, obzor,
k němuž všichni kráčíme, se jednou přestane vzdalovat a počká
si na nás s náručí rozestlané hlíny, budeme u cíle, o nějž
jsme nestáli. Ovšem osmdesátiletá Jenny Hladíková, výtvarnice
a moudrá a milá přítelkyně, nedávno rozverně podotkla, že máme
život ještě před sebou. To se nedá popřít! Přece dokud žijeme,
máme vždy kousek života před sebou a také šanci z toho
plastického materiálu vytvořit něco, co se nám bude líbit. |
