|
|
 Starosti
dospělých očima malé holky
Nenápadný film Za to může Fidel (ČT2, 20. ledna, 0.15)
je dobré doporučit každému, komu dosud unikal. Měnící se
sociální zázemí příběhu totiž spojuje s nenápadně vsouvanými
politickými akcenty, ale především staví na dětském pohledu.
Režisérka Julie Gavrasová, dcera daleko známějšího otce Costy
Gavrase, se rozhodla očima desetileté Anny (vynikající, zcela
bezprostřední Nina Kervel-Beyová), sice zvídavé holky, ale
přesto rozumějící máločemu, nahlížet na často bouřlivé dění
bublající kolem ní.
Doléhají na ni protikladná tvrzení i počínání dopělých, i ona
se ocitá ve víru bouřlivých událostí počátku sedmdesátých let.
Nechápe, proč její rodiče (Julie Depardieuová, Stefano
Accorsi) pomáhají uprchlíkům ze Španělska, Řecka nebo dokonce
Vietnamu, proč se tak zajímají o demokratické hnutí v Jižní
Americe, proč jinak laskavá hospodyně v jejich domě naproti
tomu nadává na komunisty a ze všeho nejvíce viní Fidela
Castra, jenž podle ní za všechno může – hlavně za to, že
musela na Kubě opustit svůj majetek.
 Na
dívenku i jejího mladšího brášku doléhají protikladné autority
(včetně přísné církevní školy, kterou navštěvuje). Nechápe
zhoršující se situaci své rodiny i stěhování do stále menších
bytů, podezíravě hledí na vousaté revolucionáře, kteří se
scházejí u rodičů, podezírá je, že jsou to oni krvelačníci, o
nichž vyprávěla hospodyně, zažije i policií rozehnanou
demonstraci. Učí se chápat pojmy jako chudoba a bohatství,
ideu (pře)rozdělování a proces sebeuvědomění vrcholí v závěru,
kdy přechází do státní školy. Ostýchavě postává mezi dětmi,
než ji skupinka děvčat vtáhne do svých her.
Film se dotýká tehdy bouraných tabu, třeba otevřenějšího
poskytování sexuálních informací, samostatného přemýtání o
etice a hledání významů v textech, zaujímání vlastního
stanoviska – ale také poznávání nedávné minulosti, třeba
nedávných bouří roku osmašedesátého, k nimž se rodiče zjevně
nepřidali, jakkoli jejich společenskou radikalizaci vlastně v
druhém plánu sledujeme.
Snímek zaujme výraznou, sytou barevností, která se odráží v
kostýmech, ale i v zobrazení ulic a bytového zařízení.
Režisérka umocňuje Annin pohled i snímáním obrazu v rovině
jejích očí, takže mnohdy nevidíme dospělým do tváře – zvláště
když sledujeme, jak se Anna mezi nimi proplétá. Vzniklo tak
dílo překvapivě sugestivní, které nepopisuje, ale vniká do
dětské psychiky, složitě a někdy i bolestně vstřebávající
dobová společenská pnutí.
Jan Jaroš, filmový publicista |
