|
|
 S Ouředníkem
napříč Utopií
Patrik Ouředník (1957) vydal v Čechách novou knihu. Čtrnáctou
v řadě. O 248 stranách. Není to próza, i když má k jeho
vrcholným „prózám“ typu Europeany, Příhodné chvíle, Roku
čtyřiadvacet nebo Ad acta blízko. Není to esej, ačkoli osobní
pohled a osobitý styl plus specifický slovník jsou tu patrné
na každé stránce. Není to mystifikace jako Pojednání o
případném pití vína, není to pohádka jako ta o princi
Čekankovi, i když mystifikačně-pohádkových břehů se
Ouředníkova novinka taky dotýká.
Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem – moc pěkný název, ale
co tedy za ním vlastně hledat, jak tenhle opus uchopit a
pojmenovat? Jako encyklopedickou přehlídku utopické literatury
od Homérovy Odysseje po současnost? Jako víceméně popisný a
chronologicky řazený heslář všech literárních výletníků do
Nikdetína, Atlantidy, Kukačkova nad Mraky, na Sluneční ostrov,
za „zlatým věkem“ a „rajskou zahradou“? Jako pouť za různou
řečí, z níž v různých dobách a z různých příčin povstávaly
nové, idealizované skutečnosti stejně jako fantastické pomysly
absurdní, patafyzické ražby?
Co je to utopie, vysvětlí autor letmo; podobně „odbyde“
příčiny jejího vzniku a její funkci ve společnosti a kultuře:
„Utopie rovná se fikce, mýtus, iluze. Jenomže ouha! Společnost
je s to přežívat jen s pomocí fikce. Pouze fikce umožňuje
dějinám pokračovat, pouze mýtus jim dodává smysl; společenství
bez mýtů a iluzí je odsouzeno k zániku,“ píše Ouředník hned na
záložce. Pohybuje se sice v hájemství historie, sociologie,
filozofie, antropologie a samozřejmě literárních dějin, ale
přesto nechává větší díl práce na čtenáři. Nic mu neusnadňuje
komentáři a komparacemi, vývody a vysvětlivkami. Žádné předem
zjednané čtení, žádný návod k upotřebení, ale text jako
otevřená hra, jako plocha k vlastním projekcím.
 A
tak se čtenář snaží: hraje si a projektuje se. Může třebas
vypočítávat prvenství v rámci galantní utopie, feministické
utopie, antiutopie nebo dystopie. Může si zaškrtávat jména:
More, Rabelais, Campanella, Swift, Fourier, Souvestre, Wells,
Zamjatin, Huxley, Orwell. A nad jinými jmény se může divit:
Sade, Casanova, Shelleyová, Andersen, Strindberg – i tihle
psali utopie? Může dumat nad tím, proč mají utopie tak často
rysy totalitního státu, případně proč se takovou krásnou
myšlenku nikdy nepodařilo přenést z papíru do života. Může
pobídnout fantazii, aby alespoň některé ty úžasné i tragické
vize podzemních říší a nadoblačných ostrovů rozvinula a
probarvila v konkrétních obrazech.
A může taky sledovat – minimálně dvojí – linku, která se vine
touhle knihou jako červená nit. Ouředník se psaním jednoznačně
bavil: v podtextu některých vět a odstavců je patrný akcent
komiky, zejména té absurdní; v souvislosti s Fourierem je
přímo jmenována patafyzika. Utopické světy jsou totiž
častokrát ve své „ideálnosti“, a to zejména jazykové,
především groteskní, respektive tragigroteskní, vezmeme-li
v potaz poslední dvě století. A co je hlavní: autor v knize
naznačuje, jak snadno se může dobro zvrtnout ve zlo, jak
prostupná je hranice mezi svobodou a tyranií, jak ochotně je
člověk schopen rozpustit vlastní individualitu, má-li otevřený
výhled na „bezpečí“ stáda.
Ta kniha, vydaná péčí pražského Torstu, je nakonec
existenciálním románem, napínavým příběhem o proměnách jedince
uprostřed společnosti. Byť s příchutí relativizující nadsázky.
Podobně psal před sto lety Jarry a po druhé světové válce Vian
nebo Queneau. S nimi má Patrik Ouředník nejedno společné
východisko i nejeden společný výhled. I když každý z nich je
neodbytně svůj. I když v případě titulu Utopus to byl, kdo
učinil mě ostrovem vlastně nejde o román. I když to není ani
pohádka, ani mystifikace, ani esej. I když…
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Foto archiv Patrika Ouředníka |
