|
|
 Miloš
Doležal, básník
Proti nesmírné přitažlivosti zemské
Vstupovat do vrat nového roku můžeme rozličně, nedočkavě i
nostalgicky, vrávoravě i přímočaře. Spustit se do ročního
koloběhu po hlavě lednovým ledovým korytem, nebo dřepět u
rozpálených kamen a nikam nekvaltovat. Zůstávám u kamen,
listuji v deníku a znovu si přehrávám celý uplynulý rok, jeho
přímky a záhyby, setkání a loučení, rozličná znamení a
vnuknutí „na cestě“, která jsou k luštění. A když František
Halas proti přitažlivosti zemské mohl do výšky volit pád, tak
já se pustím proti peřeji času a vracím se a vyvolávám ze
zapomenutí mrtvé a děje, hledám jejich skrytá spojení. Nemohu
si nevybavit, jaká byla první hodina 1. ledna roku 2010. A
teď, když onen rok je za zády, zřetelně vidím, jak se ten
novoroční obraz podivuhodně vpíjel do dějů následujících a jak
zněl celým rokem v podivných refrénech.
Odehrálo se v malé vesnici na krabatině. No vesnice, spíš
shluk domů podél silnice, něco jak hejno zkřehlých koroptví
tisknoucích se v mrazu. V úpatí rozložitého kopce. Z patrové
školy jsou dnes byty a z předválečné kořalny a koloniálu
židovského obchodníka rozložitý hospodský sál s výčepem a
kamny. Tam se občas pořádají tancovačky, dětský karneval,
divadelní ochotnický spolek občas něco zahraje (o tom jindy),
ale teď odsud trsy lidí po půlnočním přípitkovém líbání
vybíhají na náves a střílí petardy a ohňostroje. Vesnice se
detonacemi otřásá jak příjezdem opilých osvoboditelů, prudké
záblesky fialového světla přízračně osvěcují šílené
střelmistry a postávající. A mezi dopadajícími vyhořelými
světlicemi nesou dva muži nemocného hostinského. Není mu ani
padesát, už týden leží, z nemocnice má hrůzu a teprve teď
svolil s převozem k doktorovi. V té ohňostrojové orgii si
nesoucího a jeho křídově bílé, svraštělé tváře nikdo ani
nevšimne. Za dva dny přijde zpráva, že hostinský ve špitále
zemřel. Na pohřbu v prosklené obřadní síni, před rakví a
zmlklou vesnicí, drmolím ze své „zprávy o mrtvém“: „Když
přivřu oči, vidím hospodského, jak nese chlapům načepované
půllitry přes silnici do sálu, kde právě schůzují, svítí
zářijové slunce, vlaštovky nad ním komíhají, z polí už táhne
tesknota, hospodskému se pod nohama plete černé kotě a on
mávne k nebi a zvolá: ,Tak už se zas blíží ta dlouhá zimní
noc.?“
Ten rok byl vlastně celý plný loučení. Tolik nekrologů jako
v minulém roce jsem nenapsal za celý život. Snad se jednalo o
jakousi nevyhlášenou, ale neodvratně se uskutečňující
generální generační výměnu, a nikoli o záchranný úprk do
Nebeského Jeruzaléma. Když si vybavím v kaleidoskopickém
staccatu jen několik blízkých přátel a dobrých známých:
ledovou silnici a zimní zasněžený Kunštát a pohřbívání Jana
Halase, odchody kunštátských básnických pěvců Jana M. Tomeše
(posledního velikána z generace Blatného a Ortena) a Ludvíka
Kunderu, osiřelý domek na středomořské vinici Violy
Fischerové, opavského kněze, mukla bolševických kriminálů a
básníka vánoční naděje Josefa Veselého, herce Rudolfa Pellara
a jeho gesta za rozhlasovým mikrofonem, zázračného
uzdravovatele nemocných duší a sršiče humoru Stanislava
Krátkého či legendárního bojovníka o rozhlas v květnu 1945 a
později kurýra železnou oponou Otu Rambouska. A za každým
jménem a tváří celý vesmír osudů, dramat a mezních situací.
Rok plynul a na jeho konci jsem se ocitl znovu na krabatině. V
jedné z venkovských hospod pořádal přítel Milan Váňa, majitel
ošlapaných sněžnic a psího „bílého medvídka“ Gejzyny,
komentovaný poslech několika skladeb skladatele Jana Dismase
Zelenky, rodáka z nedalekých podblanických Louňovic. Už když
jsem vstoupil z vánice do rozehřátého výčepu, překvapila mě
rozvážná strnulost osazenstva. Sedm zadumaných postav
usrkávajících čaj, grog nebo pivo a nad nimi z reproduktoru
sestupovaly Zelenkovy Litanie. Do toho kelnerka přikládala
uhlí do kamen a čtyři psiska se honí pod stoly. Vrazí do
stolu, na kterých stojí gramofon, a hudba přeskočí o pár taktů
dopředu. Milan Váňa psiska okřikuje, skladbu zastaví, střídmě
komentuje a vykládá o Zelenkově životě plném záhad a
tajemství. Už jen to jeho druhé jméno Dismas (lotr po
pravici), které přijal ve zralém věku na znamení kajícnosti.
Jaká vina jej pronásledovala? Při další, slavnostnější
skladbě, kde znějí hornové fanfáry a zpívá se o Bohu silném,
bouchnou při přikládání kamna a vedle nich stojící stromeček
je ožehnut. Nikdo se nediví a kdosi od stolu na stromek
pohotově chrstne pivo. Po poslední skladbě zadumaní hosté
platí a rozcházejí se do mrazivé noci. Milan Váňa sklízí
gramofon a pobrukuje si, obchodník s bramborami a hajný si
dávají na cestu kořalku – k vlaku je to půl hodiny pěšourem.
Ještě zůstávám, to podivuhodné spojení hospody a barokní hudby
nechci opustit. A když jsme jenom tři, začne v rohu sedící
kelnerka naříkat: „Vy si zpíváte, Milane, vám je hej, ale
tenhle rok ani neměl bejt, ještě jsem se z toho ani
nevzpamatovala.“ A podrobně popisuje, jak její syn vezl v létě
druhý den po svatbě kamarády domů a v jedné zatáčce ho oslnilo
ranní prudké slunce, na mžik neviděl na silnici a smetl právě
projíždějící dvě cyklistky. „Jednu odvezli v rakvi a druhou
vrtulníkem do Brna na operaci. Přežila. Zlomil se mi od tý
chvíle život. Už to nikdy nebude jako před tím. A stačilo tak
málo...“ Když se ptám na syna, slabým hlasem dopoví, že sedí
ve vězení a že za ním zítra jede na návštěvu s vánočním
cukrovím.
Jedu pak nočním zamrzlým světem domů. Nikde ani živáčka. Ve
světlometech se míhají črtance sněhu. Na předním skle se
odehrává krajina a příběhy vin. V uších mi zní Zelenkovy
Litanie. A vracím se k Halasovi a do jeho verše ukládám
všechny ty smutky roku: „Proti přitažlivosti zemské – do výšky
volím pád.“ |
