|
|
 František
Koukolík, neuropatolog
Vraždíme
Odhaduje se, že v současnosti žije na Zemi asi deset milionů
živočišných druhů, čtyři tisíce druhů z nich jsou savci. Mezi
savci pouze dva druhy tvoří koalice, které pořádají
koordinované nájezdy do území obývaných jinými skupinami
příslušníků vlastního druhu s cílem zabíjet. Jsou to šimpanzi
a lidé.
Lidské dějiny jsou dějinami válek. V núbijské poušti Gebel
Sahaba bylo nalezeno padesát devět lidských koster starých
dvanáct až čtrnáct tisíc let. Asi čtyřicet procent z nich mělo
v kostech kamenné projektily. Zabíjení je součástí života
současných takzvaných přírodních národů. Převyšuje míru
zabíjení ve slumech amerických měst. Netýká se jen proslulých
amazonských indiánů Yanomamö, prokazuje se u Gebusiů v západní
Africe, Acheů v Paraguayi, Tiwiů v severní Austrálii i u
relativně mírumilovných Sanů v jižní Africe.
Proč jsou lidé tak agresivní?
Teorie mluvící o „zabijáckém instinktu“ odvozovaná z učení
Sigmunda Freuda a Konráda Lorenze mnoho neobjasňuje.
Pojmenování vysvětlením není.
Plodnější je chápat agresi jako řešení většího počtu různých
problémů. Prvním z nich je získání zdrojů, například
zemědělské půdy, potravin, nástrojů, zlata a šperků, zbraní,
plodných žen, přístupu k pitné vodě. Druhým je obrana proti
útoku. Třetím problémem jsou rivalové stejného pohlaví
soutěžící o stejný zdroj, jímž jsou cenění příslušníci druhého
pohlaví. Problémem čtvrtým je vzestup na mocenském žebříčku
skupiny. Pátým, šestým a sedmým důvodem agrese jsou odrazování
sexuálního partnera od nevěry, pokus získat ztraceného
pohlavního partnera a zisk sexuálního přístupu k partnerovi
nebo partnerce, který jinak získat nelze.
Domácího násilí na ženách se častěji dopouštějí muži, jejichž
hodnota coby partnera je nižší, než je stejná hodnota jejich
ženy, případně muži, kteří přišli o zdroj, kterého si žena
cení, například o práci. Riziko partnerčiny nevěry tím roste,
agrese má být prevencí.
Počet vražd v USA vztažený k počtu obyvatel převyšuje Japonsko
a Spojené království desetkrát, Francii, Rakousko, Švédsko a
Německo devětkrát, Kanadu, Itálii, Portugalsko, jižní Koreu a
Belgii pětkrát. Moldavsko a Venezuela však předstihují USA
dvakrát, Estonsko a Portoriko třikrát, Kolumbie a jižní Afrika
desetkrát.
Odhaduje se, že na každou skutečnou vraždu připadá
mnohonásobně vyšší počet vražd spáchaných jen v pachatelově
představě. Při zkoumání sedmi set šedesáti amerických
vysokoškolských studentů uvedlo alespoň jednu vražednou
fantazii 79 procent mužů a 58 procent žen, 38 procent mužů a
18 procent žen víc než jednu. Většina mužů prohlásila, že
jejich vražedné fantazie trvaly několik minut, 18 procent mužů
sdělilo, že trvaly několik hodin a déle, 61 procent žen uvedlo
jen několikasekundové trvání. Podstatně vyšší podíl mužů než
žen uvedlo, že vražednou fantazii spustí pocit osobního
ohrožení. Mužské více než ženské fantazie pobíjely cizí lidi,
vůdce národa, jakož i šéfa, ženské fantazie vraždily
spolubydlící.
Jedna z evolučně psychologických teorií vysvětluje vraždy
tohoto druhu „sklouznutím“ násilného mechanismu vyvinutého
k získání kontroly a zdrojů. Teorie vraždy jako adaptace
předpokládá, že se u lidí, u mužů víc než u žen, vyvinul
mechanismus umožňující vraždu příslušníka vlastního druhu
v okolnostech, které lze předpovědět, například v průběhu
války, sexuální rivality a partnerské nevěry. Lze
předpokládat, že vražedná fantazie je projevem tohoto
mechanismu, jakmile je cena za vraždu tak vysoká, že odrazuje.
Teorie vraždy jako adaptace nepředpokládá, že by vražda
příslušníka vlastního druhu byla okrajem kontinua. Naopak:
považuje ji za evolučně unikátní, vysoce účinnou strategii
ukončující soutěž mezi dvěma jedinci. |
