|
|
 Stádnost
smýšlení je stálou hrozbou
Zvláště v Německu vznikla řada filmů, které pátraly po
kořenech slepé poslušnosti, po dopadech drilu ve výchově i
vzdělávání, po svůdnosti skutečných i samozvaných „vůdců“. A
nerozhoduje, podnikaly-li se tyto výpravy v historickém
zakotvení (jako v mimořádně ceněném podobenství Bílá stuha)
nebo byly zasazeny do současných kulis, jak je tomu v dramatu
Náš vůdce, který v pondělí 7. února ve 22.40 uvede ČT2.
 Tento
film se odehrává v jedné naprosto všední gymnaziální třídě,
kterou čeká nezáživný „projektový“ úkol – má se během jednoho
týdne seznámit s tím, co vše obnáší autokracie. Studenti
nejsou nadcházejícími vyhlídkami nijak nadšeni, už je nebaví
do nekonečna si připomínat hrůzy nacismu, považují se za
imunní vůči takové ideologii a vcelku oprávněně namítají, že
za selhání svých předků přece neodpovídají. Jejich pedagog
(Jürgen Vogel) se však rozhodne o hrozbách diktatury nikoli
jen vyprávět, pokusí se zprostředkovat autentický zážitek.
Proto začne postupně zavádět prvky takového systému přímo do
školního vyučování – zpřísní kázeň i pravidla komunikace,
upevňuje rovnostářsky jednolitý kolektiv určený společnou
„uniformou“ v podobě bílé košile. Studenti se s překvapivou
rychlostí ztotožní s nově prosazovanými poměry, aktivně se
podílejí na jejich podobě. Náhlá davová posedlost rychle
přesáhne prostor školy a živelně se šíří dál po celém městě,
aniž překvapený pedagog tuší, že s proměnou se někteří jeho
svěřenci identifikovali natolik, že přestali být schopni
představit si další život bez ní. Ačkoli studenti „rychle a
bez přemýšlení“ vyjmenují příčiny, které by společnost mohly
vést k přitakání diktátorskému režimu, přesto podléhají a
podřizují se iluzi síly, ba všemocnosti stmeleného kolektivu,
který hlásá bezvýhradnou rovnost a zánik jakýchkoli rozdílů.
Režisér Dennis Gansel, inspirovaný knihou Tedda Strassera,
sugestivně postihl, jak je obtížné nevplout do takto
uspořádaného davu a nesplynout s ním, jak každý, kdo odmítne
spolupracovat, je vlastně vyloučen a přehlížen, ba ohrožován,
jak pozvolna narůstá agresivita nejen davová, ale též
individuální. Zkoumá snadnou ovlivnitelnost mladých lidí,
nespokojených se svým údělem, s panující spotřební morálkou.
Stačí málo, aby v „silné ruce“ viděli záruku zdánlivě
pozitivních změn, prosazených jednoduše – příkazem. Navíc
nalezneme postřeh nanejvýš zneklidňující: studenti si své
směrování k despocii zvolili dobrovolně, v prvopočátcích přece
o všem hlasovali a pak se uvědoměle podřídili převažujícímu
názoru. Opravdu z toho všeho mrazí.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
