|
|
 Jeseník
je blízko
Když se vydáte autem z Prahy do Jeseníku, minete Hradec a
Žamberk a teprve pak výlet opravdu začíná. Silnička přes
Poustevny, přes Králíky, přes Ostružnou byla nekonečná, i když
ledovatka naštěstí už zmizela.
„Do Jeseníku je blízko jedině z Jeseníku,“ pravil kdosi.
Krátil jsem si cestu vzpomínáním na to, co všechno jsem v
tomto městečku zažil. Když jste totiž potulným písničkářem,
máte po desetiletích práce skoro z každého města nějaké
zážitky. V Třebíči nám například kdysi mladí humoristé odnesli
trabanta mezi dva stromy, ve Valašském Meziříčí na nás na
náměstí při koncertě mířil z okna nějaký šílenec brokovnicí, v
Plzni mi na každé představení nosí dobří lidé sklínku skvělého
nakládaného zelí...
V Jeseníku jsem byl naposledy někdy v polovině devadesátých
let, zrovna před volbami. Šel jsem se před koncertem projít a
na mítink s Václavem Klausem se díval jen zdálky, abych se k
ničemu nepřimotal, protože neznám téměř nic trapnějšího než
umělce ve volební kampani. Najednou se ke mně – věřte nevěřte
– přes celé náměstí vydal Ivan Langer, se kterým jsem se vůbec
neznal, a radostně mi oznámil, že má už dlouho rád mou píseň
Kanárek. „Nechcete na chvíli mezi nás?“ halasil.
Zdvořile jsem se omluvil, že mám práci, a koukal se z náměstí
vypařit. Za pár let jsme se pak v době kolem televizní krize
náhodně potkali znovu v Praze, to už ale bez Kanárka a bez
pozdravu...
Když jsem teď znovu dorazil do Jeseníku, minul náměstí, našel
muzeum a vstoupil do ředitelny, leželi tam na koberci dva
úplně stejně zbarvení psí obři. Jeden z nich vstal a šel ke
mně, druhý byl plyšový.
„Nebojte se ho,“ pravila paní ředitelka. „To je Harry, je
hodnej.“
Byl jsem v šoku, neboť nedávno jsem napsal písničku o Harrym,
který se převtělil do psa.
Podrbal jsem Harryho na hlavě, připadalo mi, že se důvěrně
známe. Jeho plyšový dvojník se ani nepohnul...
V sále bylo narváno. S radostí jsem zahrál nejen píseň o
Harrym, ale ještě asi dalších dvacet, publikum bylo tak
přívětivé, že jsem se mu svěřil i s dávnou historkou s
Langerem a zahrál Kanárka. Vzpomínky tohoto druhu se vždycky
hodí pro demonstraci faktu, že se čas opravdu nezastavil, věci
se vyvíjejí a podivuhodně mění.
Druhý den ráno v šest jsem nemohl najít nikoho, komu bych
vrátil klíče od pokoje. V chodbě penzionu jsem potkal dva
muže, kteří říkali, že tam čekají na majitelku. Nabídli mi, že
klíče odevzdají za mě, a tak jsem jim je svěřil a vydal se na
cestu přes Červenohorské sedlo. Mlha byla taková, že si člověk
mohl představovat, že sedí v trenažeru a porouchala se
projekce. Řidiči, který jel za mnou, se zdálo, že jedu moc
pomalu, tak mě drsně předjel a umožnil mi, abych se až skoro
do Šumperka orientoval podle jeho zadních světel...
Když se z bílé tmy vynořila Olomouc, volala majitelka
penzionu. Zřejmě jsem prý s sebou omylem odvezl klíče od
pokoje, ale je to divné – nechce se jí věřit, že bych jí v
pokoji odšrouboval čtyři mosazné kliky, urval sprchu a
přelomil fíkus vejpůl.
„Většinou takové věci nedělám,“ pravil jsem. Vysvětlil jsem,
jak to asi bylo, omluvil se a navrhl, že škodu zaplatím.
„Nechte to být, nějak to vyřídíme. Bude nám potěšením, když
přijedete zas.“
Přijedu rád. Vždyť ono to zase tak daleko není...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
