|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
Loučení s lidmi a e-maily
Mám pořád v elektronické poště složku se jménem kamaráda, T.
Š. Ukládal jsem si do ní e-maily, které mi od něj přicházely.
T. dlouho e-mail nepoužíval. Za to rád za svými přáteli dojel,
rád doma přijímal návštěvy, chodil a zval do hospody,
telefonoval. Ještě nějaký čas poté, co s tím už většina z nás
přestala, načmáral klasický dopis a naslinil lem obálky. První
e-mail od něho nese datum 28. 4. 2004. A poslední 14. 9. 2005.
„Dík za zprávu a příští středu se na Tebe těším. Ještě upřesni
čas návštěvy. Chodívají ke mně teď co den domů s infuzemi.“
Pral se obdivuhodně s rakovinou od léta 2001, od svých
pětapadesáti. Tu „příští středu“ v září 2005 jsme se ještě
viděli. Zemřel 14 dní na to.
Je to více než pět let. Při každém procházení složkami své
elektronické pošty s uspokojením zaregistruju, že v mém
počítači T. nezemřel. Mohu si jeho složku kdykoliv otevřít a
číst si v ní. Už vícekrát mi připadlo nepředstavitelné, že
bych složku označenou jeho jménem vymazal. Software by se mě
zeptal: „Opravdu odstranit? Ano? Ne?“ Je to, jako by se mě
zeptal: Chceš opravdu T. Š. odstranit ze svého života? Teď už
tedy nadobro? Nechci! On byl odstraněn ze světa zemského,
nemusí přece zmizet ze světa virtuálního! To po mně nikdo
nemůže chtít.
Jak to mám s loučením, ptám se. Nebylo by zdravé – vymazat,
zahladit, odstranit, nahradit? Nechat jen v čím dál míň
spolehlivých vzpomínkách? Je normální, že si v soukromém
archivu nechávám složku, do níž už šestý rok nikdo nic
nenapíše? Nemáme se učit loučit se svými přáteli – i
virtuálně? Nevím. Nechci se nechat do ničeho nutit – ani
psychologickými poznatky o truchlení. Ani tím! Normální je to
pro mě takto. Basta.
Na začátku tohoto roku zemřela M., další naše kamarádka. Tak
mladá! Loni v říjnu, když jí bylo třicet, zjistili lékaři, že
má rakovinu. M. byla překvapená, pokašlávala sice a necítila
se moc dobře, ale… Metastáze? Že by měla umřít? Ne! Volila
boj, upravila stravu, koupila odšťavňovač, začala pít
zeleninové šťávy. Jezdila do nemocnice a živila se nadějí. Na
loučení nemyslela. V prosinci napsala, že se prochází vánočně
vyzdobeným městem a moc se jí v něm líbí. Synovci koupila
Neználka. Myslíš, že je to dobrý nápad, ptala se. Druhého
ledna už neudržela sklenici s vodou, nechala se tedy odvézt do
nemocnice, aby jí pomohli. Pozítří umřela.
Nestačila se rozloučit. Ani my s ní. Takže mi zůstává
v Outlooku složka. A z ní vyskakuje M. živá, slyším ji. 5.
listopadu: „Moc díky za podporu, někdy je jí vážně hodně
třeba, když mi strach našeptává hrozné scénáře. Ale snažím se
bojovat, vyhnat to, vytěsnit to. Těším se, až to bude za
mnou.“ 10. listopadu: „To uzdravení asi, zdá se, potrvá.“
Proč čtenáře obtěžuji smutným psaním o loučení? Asi proto, že
jsem si uvědomil, kolikeré podoby loučení může mít. Jen když
je na něj čas! Někdy loučení protahujeme, nedokážeme se od
sebe odtrhnout. Někdy se zapomeneme rozloučit. Někdy nechceme
ani jen začít. A potom... je pozdě.
Je pozdě rozloučit se fyzicky, obejmutím. Ale to není jediná
možnost vztahu. Dávno napsal psychoterapeut Paul Watzlawick o
tom, že skutečný může být také vztah nereálný. Vztah, který je
pouze v naší mysli nebo představě. Vztah z naší elektronické
schránky. I takové žijeme vztahy. I takové pohřbíváme – anebo
také ne. Nikdo nemá právo nám je brát.
Naopak: každý sám za sebe si rozhodněme o tom, kdy a s kým se
rozloučíme. A jak.
Přestože vím, že loučit se má, že se to má umět, do
„odstraňování“ e-mailových složek se mi nechce!
Ještě jednou prosím za prominutí – za tak tíživé téma hned
zkraje týdne. Ale i o těžkých věcech musíme mluvit a psát. Ne
snad moc, ale přece. |
