|
|
 Rudolf
Křesťan, publicista
Ze studny poznání
Jsi chytrej jak rádio! Tohle lidové rčení má sice trochu
ironický význam, ale opírá se o předpoklad, že rozhlas takový
je.
Posluchač Jaroslav Janovský z České Lípy zřejmě má důvěru
v rozhlas. Proč jinak by mi napsal následující dopis, jehož
řádky vznikly zjevně ve víře, že po jejich odvysílání
v nedělním Dobrém jitru, které čas od času moderuji, bude za
pomoci posluchačů objasněna otázka, která mu vrtá v hlavě:
„Už mnoho let toužím sestoupit do nějaké dost hluboké studně.
Člověk z ní prý i za bílého dne vidí hvězdy na nebi. Nevím,
jestli to není nějaká studnařská latina. Zkusil jsem několik
studní, ale vím, že do hloubky pěti metrů to nefunguje.“
V závěru citovaného dopisu vyslovil pisatel naději, že po
odvysílání se mu dostane rozuzlení od někoho ze znalých
posluchačů. Například studnařů.
O uvedené údajné možnosti spatření hvězd za bílého dne jsem se
dověděl poprvé. Je milosrdné, že informace se ke mně dostala
až ve věku, kdy už nepodléhám nutkavé touze vyzkoušet si
všechno na vlastní kůži. V současné životní fázi jsou mi
vlastnější pokusy o vstup do studny (studnice, studničky)
poznání. Začal jsem tedy pátrat, kde se ta domněnka vzala.
S překvapením jsem zjistil, že jejím stoupencem byl už
Aristoteles. Vykládal ji svým žákům.
Zdá se, že hvězdy jsou tu od toho, aby nás trvale
překvapovaly. Jak jinak si vysvětlit poměrně čerstvou zprávu
z důvěryhodného časopisu Nature. Podle zjištění amerických
vědců existuje ve vesmíru třikrát víc hvězd, než se dosud
předpokládalo. Jako laika mě napadlo, že by tu mohla být i
možnost vidět za dne třikrát víc hvězd z případné studně.
Jenže ten nárůst uvedených hvězd se vztahuje ke vzdáleným
galaxiím, kam ze studny prostým okem nedohlédneš.
Jak už to v naší zemi bývá, rozhlasová výzva k rozluštění
rébusu vyvolala po odvysílání i reakce v nadsázce. Pan
František Bulánek z Prahy 7 mi napsal: „Je určitě možné vidět
ty hvězdy ze studně. Stačí šlápnout na nezakrytý studniční
otvor, spadnout dolů a člověk má hned před očima hvězdičky!“
S ozvěnou pojatou vážněji jsem se nečekaně vzápětí setkal při
autogramiádě kolem mé nové fejetonové sbírky. Dobrojitřní
posluchač Vít Šefrna mi tam jako dárek přinesl publikaci
s názvem Zajímavá astronomie. Jde o překlad z ruštiny z roku
1954. Autor J. I. Perelman v té knížce píše:
„Často se můžeme dočíst o tom, že ze dna hlubokých šachet,
studní, vysokých komínů apod. lze rozeznat hvězdy i ve dne.
Toto rozšířené přesvědčení (...) nebylo potvrzeno. Ve
skutečnosti autoři, kteří o tom psali – od Aristotela ve
starověku až k Johnu Herschelovi v 19. století – nepozorovali
hvězdy za podobných podmínek. Všichni se odvolávali na
svědectví třetí osoby. (...) Teoreticky není žádného podkladu
pro to, aby šachta nebo studně mohly být nějak nápomocné a
umožnily nám spatřit hvězdy ve dne.“
Abych předešel možné zpochybňující výhradě, že jde o pramen
sovětský a navíc z padesátých let, navazuji dalším
posluchačským ohlasem, a to od Vladimíra Černého z Brna.
Napsal mi, že touto otázkou se novodobě zabývali i renomovaní
odborníci doc. Zdeněk Mikulášek a doc. Zdeněk Pokorný ve
společné knížce s titulem 220 záludných otázek z astronomie.
Jsou autory tohoto tvrzení:
„Pozorování ze studny nepřináší zvláštní výhody kromě snad
jediné – stěny dokonale odstíní boční rušivé osvětlení. Toho
však lze stejně dobře dosáhnout třeba tak, že si k obličeji
přitisknete dlouhou rouru vhodných rozměrů. Pozorování ze
studny, tělesem komínu či dostatečně dlouhou trubicí však
neodstraňuje základní příčinu toho, proč ve dne nejsou hvězdy
viditelné. Tou je rozptyl slunečního světla v zemské
atmosféře. Pravda, i ten bychom mohli pomocí roury eliminovat,
potřebovali bychom však k tomu rouru nejméně 15 kilometrů
dlouhou.“
Citovaní autoři se vyjádřili i k Aristotelovu
studničně-hvězdnému dědictví:
„Byl beze sporu největším myslitelem a systematikem starověku.
(...) Některá Aristotelova tvrzení přitom byla dosti kuriózní.
Na základě výpovědi hodnověrných svědků například uváděl, že
ženy mají více zubů než muži! Pikantní na tom všem je, že
Aristoteles byl ženat, a to údajně dvakrát. Nicméně si asi
nikdy neudělal čas na to, aby svým ženám zuby přepočítal. Z
podobně důvěryhodných zdrojů Aristoteles čerpal, když své žáky
ujišťoval o tom, že ze studny jsou i ve dne vidět hvězdy.“
Vrátím-li se k výzvě, kterou jsem na základě dopisu pana
Janovského vyslal do éteru, dodávám, že posléze jsem obdržel
ozvěnu i od posluchače Antonína Nevídala. Ví o studnách své.
Ačkoliv jeho osobní poznatek se neshoduje s postojem
novodobých vědců, pokládám jeho dopis za pozoruhodný:
„Před lety jsme s tátou instalovali na jižní Moravě vodovody
do rodinných domků a k tomu jsme montovali do studní ponorná
čerpadla. Některé studny byly hluboké až 20–25 metrů. Táta mne
upozornil, abych se, až budu hluboko dole, podíval na oblohu.
Že uvidím hvězdy. Bylo léto, poledne, slunce pálilo, obloha
byla tak jasná, že se nahoru nedalo ani podívat, a já jsem si
myslel, že si dělá legraci.“
V intencích pisatelova příjmení pokračuje dopis pana Nevídala
nevídaně:
„Když jsem sestoupil dolů a oči si zvykly na šero, podíval
jsem se vzhůru. Z té hloubky bylo vidět nahoře jen malé kolo.
Obloha v něm byla poměrně tmavá a byly na ní opravdu vidět
hvězdy. I když ne tak jasně jako na noční obloze.“
Vyjádření pana Nevídala končí slovy:
„Byl to silný zážitek. Když to občas někde vyprávím, dívají se
na mne lidé dost nedůvěřivě. Ale když řeknu, tak si to zkus,
tak to ne.“
Když jsem ten mile psaný dopis dočetl, řekl jsem si zcela
nevědecky, že onomu doslova hlubokému zážitku věřím, byť
teoreticky by k němu nemělo dojít. |
