|
|
 Můj
život s Mertou
Poprvé jsem ho spatřil v Platýzu, na malém nádvoříčku v centru
Prahy. Bylo těsně před „vstupem“ pěti armád na naše území –
srpen 1968. Mně bylo šestnáct, jemu dvaadvacet. Měl kalhoty z
pytloviny, dvanáctistrunnou kytaru a sešit s texty, v nichž
psal o tom, jak chtěl chytit vítr a že nedokáže zahnat hlad
indických dětí, a proto sám před sebou ztrácí cenu. Byla to z
mé strany láska na první pohled. Na koncertech sdružení Šafrán
v polovině sedmdesátých let zpíval mimo jiné o tom, jak
astrolog s rozevlátou šálou kráčí ulicí, a já jsem toužil být
jako on. O dva tři roky později jsem chvíli pracoval jako
hodnotitel písní v hudebním měsíčníku Melodie a v „konkurenci“
všech těch Olympiků a Gottů jsem musel bez váhání udělit
Vladimírově písni Zem voní dřevem maximální počet pět
hvězdiček. Jinak to nešlo – on zpíval o životě, oni vyráběli
„hity“. Pak jsem se také já stal potulným písničkářem, občas
jsme se potkávali někde na cestách, párkrát si zahráli po
koncertě ping-pong. Devadesát procent jeho krásných písní se
nedalo sehnat jinak než na pokoutních nahrávkách z různých
koncertů. Jeho kolegové Hutka a Třešňák byli vyštváni ze země,
Vladimír se s obdivuhodnou neústupností pohyboval na hranici
ilegality a psal a hrál a zpíval. Když jsem míval pocity
beznaděje, poslouchal jsem ho z magnetofonu a pomáhalo to. Byl
pro mě opěrným bodem a jakmile zapěl o vlasatém andělovi,
který skákal z věže, nebo o milencích v metru, všechno
pokřivené dobou se ve mně rovnalo a čistilo. Byl mým
ukazatelem v mlze... Když měl zakázáno zpívat na slavném
koncertě v Lipnici nad Sázavou, kde se poprvé po devatenácti
letech objevil na veřejnosti Václav Havel, vystoupil na pódium
a mlčky zatančil. Pět tisíc lidí včetně policejních psovodů
nemohlo nepochopit, co tím chce sdělit.
V osmdesátém osmém roce se začalo rozjasňovat a gorbačovský
Zdenko Pavelka nás pozval k rozhovoru do redakce Tvorby. Za
doprovodu komunistického redaktora jsme s Mertou a Mikim
Ryvolou vstoupili na dvůr Rudého práva, Vladimír se rozhlédl a
na úvod interview pravil: „Já si to tady musím pořádně
prohlédnout, abych se tu vyznal, až sem půjdu příště se
samopalem.“ Tak nás ta věta rozparádila, že jsme Pavelkovi
řekli, co si opravdu myslíme, a rozhovor nikdy nevyšel...
Na počátku prosince 1989 jsme spolu opět vystupovali na jedné
scéně – na tribuně na náměstí Svobody v Bratislavě, když se
tam stovky tisíc občanů rozžehnávaly s totalitou. Pak zpíval i
na Václaváku a na Letné.
Po převratu jsme se většinou hádali o to, co je vlastně
posláním písničkáře a jestli patří spíš na stadion, nebo do
malého klubu. Doba brzy rozhodla za nás...
Nikdy jsme se příliš nesblížili, protože jsme úplně odlišné a
nesourodé povahy, ale tak to chodí. Nejlíp mi s ním bylo, když
mě učil hrát správně backhand nebo když jsem zůstal sám s jeho
deskami, kterých od té doby vydal hromadu, většinou vlastním
nákladem. Nejskutečnější se mi zdá ta, co loni vyšla v Galénu.
Minulý týden jsem zničehonic uslyšel Vladimírův hlas na
stanici Vltava. Bylo to příjemné překvapení, protože na rozdíl
od Olympiku nebo Gotta se dnes jeho písničky v rozhlase
normálně nehrají. Hlasatel oznámil, že Merta bude mít velký
koncert na oslavu pětašedesátin. Asi tam půjdu, čas hrozně
prchá a zkusím zase jednou chytit vítr...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
