Číslo 7 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s harfistkou.
Kateřinou Englichovou.

Škréta obsáhlý a unikátní

Karel Škréta (1610–1674), jenž je považován za největšího malíře narozeného v Čechách mezi závěrem středověku a 19. stoletím, dospěl k pozoruhodnému stylu, vyznačujícímu cestu celému novodobému českému výtvarnému umění. Jeho tvůrčí cesta sahá od harmonického klasicismu až k dramatickým šerosvitným kompozicím caravaggiovské ražby, jež předznamenávají vrcholně barokní umění Brandlovo, Brokoffovo a Braunovo.

Tři velké pražské škrétovské výstavy zůstávají dosud v historické, národní paměti, pro naši paměť osobní je pak výzvou ona současná, vskutku monumentální, jíž Národní galerie v počtu čtyř stovek děl naplnila obě jízdárny, po léta spjaté s výtvarným uměním, tedy Valdštejnskou jízdárnu a Jízdárnu Pražského hradu. Na zásadní výstavní počiny (a s nimi spjaté pokroky škrétovského uměleckohistorického bádání) v roce 1910, 1938 a 1974, tedy na dílo významných historiků umění Vincence Kramáře a Jaromíra Neumanna, navázala nyní kurátorská koncepce ředitele Sbírky starého umění Národní galerie Víta Vlnase, při přípravných pracích přirozeně intenzivně spolupracujícího se Sbírkou grafiky a kresby, Správou Pražského hradu a Arcibiskupstvím pražským.

V samých počátcích výstavního projektu ke čtyřsetletému výročí umělcova narození se mohlo zdát, že je škrétovské téma v podstatě vyčerpáno. To však platilo pouze dotud, než bylo rozšířeno a obohaceno o širokou platformu mezinárodní badatelské spolupráce, přihlédnuvší k poněkud jiným souvztažnostem a vývojovým tendencím Škrétovy doby. Výstavě takto předcházela velkorysá vědecko výzkumná akce, ústící v množství publikovaných studií, a též ovšem nesmírně náročná práce restaurátorská.

Ostatně až zde je poprvé dokumentována a obrazově podchycena rekonstrukce Škrétovy „tovaryšské“ pouti po Apeninském poloostrově, kde se dokonale obeznámil s tím nejlepším, co nabízelo umění právě se rodícího baroka. Přinesl si odtud zkušenost s formálně vytříbeným klasicismem, s náběhy k žánrovému vyprávění, stejně jako s dramatickým šerosvitem. Jeho schopnost snadno aplikovat poznané významové i výrazové polohy mohla dokonce mást umělecké historiky předchozích generací, spojující Škrétu především s oltářními obrazy a portréty: jedna z jeho raných prací Hra o jablko (vzniklá právě během italského pobytu) byla dokonce dlouho považována za dílo Poussinovo. Právě tato všestrannost se stala předpokladem Škrétovy následné formální dokonalosti a hloubky myšlenkového poselství,  jež mu zajistily evropskou proslulost.

Výstava je historiograficky rozvolněnější, než tomu bylo u zmíněných předchozích retrospektiv, jsou zde zpracována nová fakta včetně inventáře umělcovy domácnosti a knihovny. Škréta je představen nejen jako význačný malíř a kreslíř, ale i jako navrhovatel grafických listů. Originální historické dokumenty jej pak přibližují coby člověka energického, dravého, a jistě i proto úspěšného. V nově objevených souvislostech je připomenuto milieu rudolfínského manýrismu, z něhož Škréta vyšel, i přechodná éra mezi pozdní renesancí a raným barokem, do níž se na sklonku třicátých let 17. století navrátil.

Zatímco ve Valdštejnské jízdárně můžeme sledovat počátky Škrétovy tvorby a nalézat jeho cestu k italským a německým vzorům, rozlehlejší Jízdárna Pražského hradu nechává vyniknout působivosti jeho oltářních obrazů (v některých případech dodnes zachovaných in situ, a zaručujících tak stálost jejich duchovního poselství), portrétní malby a dominantní instalace Pašijového cyklu, doplněných oddílem ohlasů Škrétova díla. Epilog pak tvoří připomínky škrétovského kultu, propuknuvšího zvláště v 19. století. Hodnotou sui generis je též vědecký katalog výstavy, dílo mezinárodního badatelského týmu.

Jaroslav Vanča, scenárista, výtvarný teoretik