Číslo 7 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s harfistkou.
Kateřinou Englichovou.

Všechno je jednou poprvé

Když mě v říjnu 2009 oslovil při krátké schůzce tehdejší šéf olomoucké činohry Roman Groszmann a nabídl mi, zda bych pro Moravské divadlo něco pohostinsky nezrežíroval, připadalo mi to jako zajímavá výzva. Vzápětí se však ozval hlas skeptika: „Co budeš dělat v divadle, když s ním nemáš žádnou zkušenost? Leda tak zmatky…“ Hlas jsem ale potlačil a Romana jsem se zeptal, co by to mělo být za titul. Odpověděl: „Ucho.“

Matně se mi v hlavě vybavilo jméno Jana Procházky a slavný Kachyňův film s Jiřinou Bohdalovou a Radkem Brzobohatým. „A kdy by měla být premiéra?“ zeptal jsem se ještě. Roman pravil, že v březnu. Plácli jsme si. Tak jsem se po šestnácti letech, kdy jsem svět vnímal převážně ušima, dal na novou cestu.
Rozhlasový režisér se postupem času naučí nedívat se na herce skrze sklo režijní kabiny, naučí se, že podstatné je slovo a myšlenky a obrazy, které zhmotňuje. Představte si ovšem režiséra divadelního, jak sedí na zkoušce, ruce má v dlaních a jen a jen naslouchá... Udělal jsem to třikrát, pak mě herci (byli ke mně vůbec velmi shovívaví, asi proto, že jsem si je vybral a že jsou to výborní herci) jemně upozornili, že už bych se měl na ně taky dívat, jinak z toho bude paskvil.

Vykročit ze stínu

Povinován slovem, které jsem Romanovi dal, povinován úctou k Lence Procházkové, která otcův filmový scénář přepsala do divadelní podoby, povinován vyšším posláním… zkrátka povinován, zmobilizoval jsem všechny své síly a vykročil ze stínu. Důraz jsem začal klást na jednání a chování a s ním spojenou jevištní akci. Jemnou útěchou mi bylo, když jsem zjistil, že jako falešnou intonaci ve větě stejně spolehlivě rozpoznám i falešný pohyb, neodpovídající gesto. Ale jinak... Řešte s kostýmní výtvarnicí, jaké šaty bude Anna mít na sobě. Kostýmní výtvarnice říká, že optimální by byly plesové červené, herečka Ivana Plíhalová, která roli Anny hraje, zarputile kroutí hlavou, že ne, že v červených rozhodně před lidi nevyjde, leda by předtím prošla drastickou liposukcí. Igor Bareš, který hraje roli Ludvíka, při těchto debatách jen rezignovaně hledí na terakotové linoleum divadelní zkušebny a neklidně poklepává prsty do stolu. Petr Jarčevský, který ve hře ztělesnil postavu fízla, hledí na hodiny na zdi a já propadám tvůrčí skepsi, že tahle inscenace nikdy nevznikne.

Rozhlas i divadlo

Datum premiéry je stanoveno na 5. března 2010, vstupenky už jsou prý vyprodány. Hrát se bude ve Studiu 1 olomouckého rozhlasu. Alespoň nějaká jistota! Studio znám, tam vznikají všechny velké olomoucké literárně-dramatické opusy. Právě tady záhy před premiérou ještě se skladatelem Richardem Mlynářem nahráváme scénickou hudbu, s ruchy mi pomáhá kolega Jiří Pochvalovský.
Premiéra je úspěšná. Diváci tleskají. Pro rozhlasáka neobvyklý pocit, když je přítomen bezprostřední reakci na dílo, které spoluvytvářel: tady a teď vidí, co si o tom publikum myslí, jak je či není zasaženo. Po doznění opusu rozhlasového vím spolehlivě jediné, že poslouchal autor, já a možná herci. Kdo další v tu chvíli u rádia byl, si mohu jen domýšlet. A ještě jednu výhodu divadlo má – každým dalším představením se inscenace vyvíjí, dostává nové odstíny, malinko jinou tvář.
Nápad na sebe nedal dlouho čekat: co Ucho převést i do rozhlasové podoby? Martin Velíšek a Hynek Pekárek z vltavské Literárně-dramatické redakce byli pro, ředitel Českého rozhlasu Olomouc Pavel Hekela také. Ale ouha, velmi brzy jsem pocítil, že divadlo je divadlo a rozhlas je rozhlas. Musím se vrátit zpátky k původnímu scénáři Lenky Procházkové, musím odvrhnout veškerou vizuální představu, s níž mám věty spojeny, musím veškerou vizuální akci opět přetavit do slov, do akustických podnětů... Musím vrátit zpátky hlavu do dlaní a naslouchat svým hlasům a jejich vnitřnímu pnutí.

Do éteru

Začínáme zkoušet. Herci jsou zmatení. Igor míň, paní Ivana víc. „U téhle repliky si ale vždycky kousnu do kyselé okurky,“ říká. „Já vím, Ivanko,“ namítám, „ale tady kousat nebudeš. Víš, ono by to nefungovalo.“ Chvíli na mě nešťastně kouká a pak poplašeně dodá: „A co když zapomenu a kousnu si?“ Nevím, co na to říct.
Začínáme natáčet. Jde to kupodivu svižně. Jako by se energie do díla vložená jen přetavila do nového komunikačního kódu, ale niterný příběh dvou lidí, které doba a jejich ambice vehnaly do rybníku plného politického svinstva, zůstává. Anna a Ludvík jsou ti, kteří rybníkem plavou, přičemž Anna neví, že plave a že je to rybník. Když si to uvědomí, je už málem pozdě.
A ještě doplnění: v neděli 20. února 2011 uplyne od úmrtí Jana Procházky (1929 –1971) rovných čtyřicet let.
Ucho, hru o strachu a smíření, odvysílá v premiéře Český rozhlas 3 – Vltava ve čtvrtek 17. února. Termín nejbližšího divadelního provedení je dvojí: čtvrtek 10. března v 18.00 ve Studiu 1 Českého rozhlasu Ostrava (Šmeralova 2) a v úterý 22. března v 19.30 ve Studiu 1 Českého rozhlasu Olomouc (Horní náměstí 21).

Michal Bureš, režisér