|
|
 Miloš
Doležal, básník a publicista
Jektání duše a nebe v Osvětimi
Byla to malá výprava: filmový režisér, archivář, distributor
syrečků a já. Jedno auto a čtyři různá vidění světa. Jeli jsme
do Osvětimi. Přesněji do Auschwitzu. Nesměřoval jsem tam
poprvé ani naposledy, ale nikdy jsem to prokleté místo
neprošel s očitým svědkem, s přeživším, jehož oči musely vidět
rozbujelý nádor německé zvrhlosti, ten strojově fungující
systém vraždění v plném „běhu“. U koncentráčnické brány jsme
měli sraz s Milanem Zapletalem, brněnským lékařem, který má na
předloktí vytetované číslo 135 362. Noc předtím jsme strávili
v Těšíně, v jednom očouzeném hotelu s oprýskanou omítkou snad
ještě z dob mocnářství. Nedalo se usnout. Z přízemí ducala
diskotéka a z nedalekého železničního nádraží se nesla hlášení
o příjezdech a odjezdech. A při každém přejezdu vlaku se jemně
rozdrnčely okenní tabulky. Podobně jako před sedmdesáti lety,
kdy Těšínem projížděly transporty napěchované lidmi – včetně
rodiny Zapletalovy – směr Osvětim, Treblinka, Chelmno. To
drnčení oken mi připomínalo jektání zubů, jako když je vám
zima nebo jste v šoku.
Ráno v Osvětimi, olše a topoly bez listí, den s mdlým sluncem.
Se synem dorazil Milan Zapletal, skromný a vitální ramenatý
muž. Na vyasfaltovaném parkovišti: tehdy tady někde stříhání
do hola, dezinfekce, na nohy dřeváky, na tělo hadry a
tetování, dnes srdečné vítání. Známe se delší dobu a pro
rozhlas už jsme společně připravili řadu pořadů. V kalužích se
odrážejí cihly lágrových budov i jednorožce topolů a mezi nimi
šestaosmdesátiletý pan Zapletal. Na lagerstrasse předvádí,
jakým způsobem tu nosil velké kotle s vodovou polévkou
z lágrové kuchyně do baráků. Rychle počítám, kolik mu tehdy
bylo... Ani ne devatenáct let.
Zapletalovi bývali v moravském Podivíně váženou rodinou.
Sokolové, masarykovci, otec stavitel, maminka učitelka, tři
bratři Libor, Lumír a Milan rozličných zájmů a talentů,
studující na gymnáziu. Po okupaci se jeden z nich, tehdy již
vysokoškolák Libor, rozhodl za souhlasu rodiny opustit
ilegálně republiku. Po bojích ve Francii se v Británii
dobrovolně přihlásil pro plnění zvláštních úkolů v okupované
vlasti – k parašutistům – a v dubnu 1942 byl v rámci
paraskupiny Bivouac vysazen do protektorátu. Bohužel po
několika dnech byl na základě udání zatčen českou policií a
předán brněnskému gestapu. Tehdy se rozhodl k velmi riskantní,
ale jediné možnosti – naoko souhlasit s prací konfidenta, ale
při nejbližší příležitosti zmizet do ilegality a dostat se
zpátky do Anglie. Za pomoci rodiny Libor gestapu uprchl,
skrýval se a pod jiným jménem se pokusil dostat do neutrálního
Švýcarska. Mezitím však brněnské gestapo rozhodlo o likvidaci
celé rodiny Zapletalovy. Rodiče s bratrem Lumírem byli
deportováni do Osvětimi. Milan v lednu 1943 obdržel z
velitelství KL Auschwitz velký kufr s průvodním dopisem, že se
jedná o pozůstalost po zemřelém otci. Z kufru vytáhl téměř
nový tvídový oblek, který ale otci nepatřil. Všiml si, že
nohavice luxusního obleku jsou postříkané řídkým světlým
blátem. Až později mu došlo, že to bylo bláto z rampy
v Birkenau. Za čtrnáct dní mu přišly z Osvětimi dvě zprávy –
zemřela maminka a lístek od bratra Lumíra s adresou block 21a.
Následně byl chycen a popraven bratr Libor a čerstvý maturant
Milan jako poslední z rodiny deportován směr Auschwitz.
Stojíme s Milanem Zapletalem mezi bloky v zadní části tábora.
Tady někde stál to své první osvětimské odpoledne. Teď ukazuje
na barák za námi a vypráví: „Najednou se otočím a vidím, že
stojíme před barákem 21a, které jsem znal z bratrova lístku, a
tak jsem se zeptal procházejícího vězně, zdali nezná Lumíra.
Pokýval hlavou. Lumír za chvilku přišel a špitl mi, abych se
hlásil k lékařské prohlídce s předstíraným zánětem slepého
střeva a že budu přijat na jejich nemocniční blok 21.
Takováhle pomoc a štěstí hned první den!“
Vstupujeme do bloku 21a, kde je dnes holandská expozice.
Veliké fotografie s texty. Vyplňování prázdna po hrůze. Pan
Zapletal ukazuje, kde se spalo a umíralo. Za jeho svědectvím i
fotkami se rozléhá další skutečnost. Ve spodní velké místnosti
je pod sklem halda nádob a hraček a vedle přes chodbu betonový
„pokoj“, kde prof. Klauberg z Královce prováděl pokusy na
ženách. Ptám se pana Zapletala, jestli tady pro něj existovalo
nebe nebo zda to byla jen prázdná díra. Hovoří plaše o tušené
pomoci shůry. Najednou se zastavuje. Dřepne si v údivu ke
kamnům: „Podívejte, ty tady zůstaly! V nich jsem pálil
papírové obvazy prosáklé hnisem a krví, které nechtěly hořet.“
Otevře zrezlá dvířka. Vypadne hromada prázdných obalů od
Snickers. Do západu slunce procházíme pole hrůz v Birkenau. U
prastaré, vykotlané a zkroucené jabloně na jednom z palouků za
poslední plynovou komorou pan Zapletal vzpomíná na rodiče. Za
soumraku, ve kterém nám jektá duše, se vpíjíme do tmy.
Asi za čtrnáct dní mi listonoš přinesl dopis od pana
Zapletala, ve kterém mezi jiným píše: „Vážený příteli, asi
jsem Vám neodpověděl úplně na otázku, zda bylo v Auschwitzu
nebe. Tedy: jedno nebe v Auschwitzu bylo. Někdy modré, někdy
šedivé a deštivé, ale vždycky ušpiněné páchnoucím kouřem
z krematorií. Ptáci tam nelétali. Ale ten skřivan, co zpíval
cestou na nádraží, během transportu do Buchenwaldu, byl
skutečný. Druhé nebe měl každý sám v sobě, přinesl si je do
tábora s sebou. Byla v něm naděje, nejkřehčí a
nejzranitelnější z milostí; bylo nutné ji stále udržovat při
životě. Láska na tom byla stejně, neprojevovala se často, ale
žila. Víra však byla to nejsilnější, co pomáhalo a pomohlo
přežít s čistým svědomím. Byli i takoví, kteří o tom nevěděli.
Ovšem i takoví, kteří v sobě nosili peklo. Ale vy jste se ptal
na nebe.“ |
