Číslo 7 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s harfistkou.
Kateřinou Englichovou.



 

 

 

 

 

 

 

 

 


Alena Wagnerová, spisovatelka a publicistka

Nebezpečné nůžky

Finanční krize je překonána, poptávka pro průmyslových produktech roste, objednávek přibývá, vánoční nákupy obyvatelstva předčily všechna očekávání, hospodářství začíná znovu růst, nezaměstnanost se proti minulému roku snížila, radostně k novému roku ohlásili němečtí politici za souhlasného přikyvování většiny ekonomů. A zástupci průmyslových svazů naznačili, že nabíhající konjunktura dokonce vytvořila prostor pro zvýšení platů. Spokojeni jsou i představitelé finančního kapitálu. Rychle se otřepali z prvního šoku a – jak se shodují všichni jen trochu kritičtí ekonomové – s vynalézavostí sobě vlastní pokračují v započatém díle rozmnožování virtuálního kapitálu milionových částek, které v počítačích v několika sekundách obletí svět, aniž by reálně existovaly. A kontrola a regulace finančního kapitálu je přes odhodlaná slova politiků ještě stále naprosto nedostatečná. Proč, to je už jiné téma.
Vytknuto před závorkou ovšem ve spokojených novoročních projevech zůstalo, že bilionové částky, kterými politici v jednotlivých evropských státech a USA zachránili banky, které dobrodružnými a nezodpovědnými machinacemi přivedly světové hospodářství na práh katastrofy, nakonec nezaplatí jejich skuteční viníci, ale především drobní daňoví poplatníci, kteří je v rozptýlené podobě haléřových částek pocítí v podobě zvýšujících se poplatků nejrůznějšího druhu, rostoucí daně z přidané hodnoty a stoupajících životních nákladů, hlavně výdajů za léčebnou péči. Sečteno to za rok může dělat několik stovek. Nůžky mezi bohatými a chudými se budou v každém případě dál a doširoka rozevírat.
Jak nebezpečný růst sociálních nerovností pro stabilitu společnosti je, víme už dávno a přece se zdá, jako by pro většinu politicky a finančně mocných tohoto světa bylo toto poznání jen rétorickou figurou, z níž nevyplývají žádné praktické důsledky. Možná nejpřesněji dilema, v němž se postkapitalistické společnosti dnes nacházejí, zformulovala ve svém politickém programu německá FDP, liberálně demokratická strana, kterou jistě nikdo nemůže obvinit z nějakého marxistického obluzení a to, světe div se, v roce 1971! Čteme tu: „Podle našich historických zkušeností jsou svoboda a právo ohroženy tendencí k akumulaci majetku a peněz, kdy bohatí dál bohatnou a soukromé vlastnictví výrobních prostředků se soustřeďuje v několika málo rukou. Tendence k akumulaci soukromého kapitálu, jak se projevuje nejen ve zúročení finančních prostředků, ale i v růstu cen pozemků, jsou hospodářskému systému založenému na úsilí po zisku a trhu vlastní, stejně jako tendence ke koncentraci soukromého vlastnictví výrobních prostředků jsou odvrácenou stranou výkonnosti a efektivity tohoto hospodářského systému.
Ponechány svému svobodnému rozvoji musí se ale tyto negativní tendence při vší nezlomené výkonosti systému nakonec svým stálým privilegováním majetných vůči nemajetným, bohatých vůči chudým, producentů vůči konzumentům, faktoru kapitál vůči faktoru práce ukázat jako zničující pro jeho humánní podstatu.
Toto ovšem není jen otázkou spravedlnosti nebo nespravedlnosti na soukromém hospodářství založeného liberálního společenského systému. Ve společnosti, v níž majetek a peníze otevírají možnost účasti na téměř všech formách svobodného života společnosti, je otázka spravedlivého podílu na zvyšujícím se výnosu hospodářství a rostoucím společenském bohatství nejen otázkou spravedlnosti, ale otázkou svobody jako takové. A to je, oč dnes běží...
Francouzská revoluce to vyjádřila třemi slovy: Svoboda, rovnost, bratrství... jako základu demokratické politické praxe.



  Mahler ze San Franciska           
  Nalaďte si  
 
  Stav věcí Davida Kollera    

  Pořiďte si  
 
  Škréta obsáhlý a unikátní    
  Navštivte