|
|
 Týden
plný nadšenců
Byl jsem na „turné“ po jižní Moravě. První koncert se odehrál
v malebném městečku, kam mě pozval pan učitel, dlouholetý
kulturní nadšenec. Když jsme čekali, až přijdou diváci,
vyprávěl mi, jak spojenými silami porazili v místních volbách
čtveřici „profesionálů“ z ODS, ČSSD, KDU-ČSL a KSČM, a tak teď
musejí jít všechny ostatní zájmy stranou – mají na radnici
čtyři roky na to, aby se v městečku konečně udělalo to, co je
nejvíc zapotřebí. Pak se nejspíš staré struktury vzchopí,
nacpou do voličů předvolební guláše a sliby a on se zas tiše
vrátí do školy ke svému povolání. Byl plný elánu a dvě desítky
diváků pak taky... Druhý den ráno jsem měl besedu s žáky
sedmých až devátých tříd o Islandu. Ptali se na všechno možné
a mně se ve škole tak líbilo, že jsem se v tom vytržení nechal
pozvat i na smažený květák do školní jídelny.
Večer – asi o sto kilometrů dál – na mě čekalo publikum v
podniku jiného nadšence. Toho před časem přestalo bavit jeho
zaměstnání a zřídil si obchůdek, v němž najdete různé hezky
zabalené a voňavé věci – od čaje přes koření a čokoládu až po
víno. Vzadu zrekonstruoval útulný sál, a protože ve městě se
kulturní dům orientuje už jedině na komerci, on to dělá
naopak. Zve nezávislé umělce, kapely a písničkáře. Lidé si
zvykli, a tak bylo i tentokrát plno.
Ve středu jsem měl v Brně pořad o Portugalsku, během kterého
jsem si uvědomil, že i já jsem vlastně dost velký fanatik.
Jsem do Portugalska blázen, a jestli tam letos nepojedu
alespoň coby průvodce s turisty, pojdu steskem. V noci jsem
cestou domů musel na dálnici D1 předjet ve vánici údržbářské
vozy. Kdybych se držel za nimi, přijel bych do Prahy až k
ránu. Hasil jsem si to osmdesátkou po čerstvém sněhu a nechal
se předjíždět šílenci jedoucími dvakrát rychleji než já. Ale
nejspíš uměli líp řídit, nikdo té noci dálnici nezatarasil, a
tak jsem dojel nezraněn a druhý den mohl vyrazit pro změnu na
severozápad. Krajské město Ústí nad Labem je až na výjimky
pořád docela slušná kulturní poušť. V baru Max měli ovšem
kulturymilovní majitelé ve čtvrtek problém, kam usadit všechny
ty, kteří si rezervovali vstupenky. V organizování pořadů jsou
tak úporní, že jsem se nevzepřel a kromě koncertu jsem zároveň
vykládal i o Islandu a promítal fotky; byly to dva pořady v
jednom a lidi byli veselí, vyptávali se, smáli a popíjeli... V
pátek jsme měli s Jiřím Dědečkem, Petrem Skoumalem a Janem
Vodňanským oslavu v pražském Divadle Archa. Přišla spousta
diváků a tři hodiny s námi slavili vydání nové desky se starým
obsahem z roku 1989 – Večírek rozpadlých dvojic. Žertoval
jsem, že je to nejen večírek rozpadlých dvojic, ale i
rozpadlých jednotlivců, ale nikdo se tomu moc nesmál... Ani
publikum nebylo úplně nejmladší, někteří z nich znají
repertoár V&S zpaměti, a přesto pořád chodí na každý jejich
koncert.
V sobotu jsem normálně vyrazil z Prahy, ale protože už jsem
byl přece jen trochu unavený, zapomněl jsem, kam vlastně jedu.
Pamatoval jsem si jenom, že je to u Turnova a že ta vesnice
začíná na K a končí na tvrdé y. V horské hospodě ve vesničce
Koberovy mi chlapi řekli, že nejspíš hledám Kacanovy, a měli
pravdu. V kulturáku v Kacanovech nakonec usedlo ke stolkům asi
padesát lidí, kteří se sjeli z okolních jizerských vrchů, a
atmosféra v sále překonala všechna má očekávání. Vždycky mě
překvapí, že se někteří lidé dokážou tak nadchnout třeba i
smutnými písničkami. Kdybych nebyl po operaci páteře, křepčil
bych s nimi v Kacanovech až do rána.
Je neděle. Týden setkávání s nadšenci končí. Ležím na gauči,
mám psát fejeton a jsem úplně bez energie...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
