|
|
 František
Koukolík, neuropatolog
Experiment s Aureliány
Poprosíte sto dva zdravých vysokoškolských studentů, aby se
účastnili experimentu. Pak je necháte vyplnit dotazník
zjišťující, jak osobně hodnotí svůj případný mocenský vliv. Na
otázky studenti odpovědí v sedmi stupních, od nepatrného do
velmi vysokého.
Následně si studenti přečtou zprávu o fiktivním jihoamerickém
státě Aurélii.
Ve zprávě se praví, že to je chudá země s vysokou
nezaměstnaností, takže spousta lidí žije v městských slumech.
Tudíž by pro ně bylo dobré, kdyby se vystěhovali do
hospodářsky nerozvinutého vnitrozemí. Jenže spoustě Aureliánů
se tam nechce. „Co si o těchto Aureliánech myslíte?“ ptají se
následující otázky, „Jsou dětinští? Bez sebekontroly?
Iracionální? Nevychovaní? Nebo jsou slušní? Zdvořilí?
Racionální? Tancují rádi? Mají rádi fotbal? Zpívají rádi? Jsou
vášniví?“
Jak to dopadlo?
Čím vyšší skóre mocenského vlivu studenti ve své představě
měli, tím víc pro ně Aureliáni byli dětinští, bez sebekontroly
a iracionální. Jinak řečeno, tím méně pro ně byli dospělými
zralými lidmi, blížili se dětem – nebo zvířatům. Studenti
s vysokým skóre vlastního pocitu moci Aureliány prachobyčejně
dehumanizovali.
A pak si pozvete jinou studentskou skupinu, sedmdesát lidí,
dáte jí stejné zadání a s ním informaci o tom, že je Aureliány
(samozřejmě k jejich dobru) nutné prostě do vnitrozemí
vystěhovat, i když se jim tam nechce. „Budete s tímto
rozhodnutím souhlasit, nebo nebudete?“ ptá se otázka v devíti
stupních, a to od naprostého nesouhlasu po plný souhlas.
Studenty pak rozdělíte do tří skupin: jedné propůjčíte vysoký
podíl na moci, další žádný, skupina třetí je kontrolní. A
přidáte k tomu čtyři stereotypní představy o Jihoameričanech,
stejné jako v prvním pokusu. A také otázky testující
dehumanizaci.
Dopadlo to stejně jako v předchozím experimentu. Čím vyšší
pocit moci, tím větší zastánci nuceného přesídlení, tím vyšší
míra dehumanizace. Stereotypy byly bez vlivu.
Jestliže se tedy lidé cítí mocní, snadněji dehumanizují jiné
lidi a snadněji se rozhodují způsobem, který lze označit jako
krutý.
Dehumanizace, praví zkušenost, je dvojí – animalistická a
mechanistická.
První chápe a prožívá jiné lidi jako zvířecí druh, odebírá jim
lidské vlastnosti, například morálku a kulturu. Takto
dehumanizovaní lidé jsou dětinští, iracionální, impulzivní.
Mechanistická dehumanizace bere vlastnosti rozlišující lidi od
strojů, například emoce, vřelost, cit, individualitu.
Mechanisticky dehumanizovaní lidé nejsou v představě lidí,
kteří je dehumanizují, citliví na bolest. Animalisticky a
mechanisticky dehumanizovaní lidé totiž nejsou lidé.
Dehumanizaci mírnějšího stupně se říká infrahumanizace.
Infrahumanizace doprovází sociální soutěž o zdroje. Nebere
lidem vlastnosti sdílené se zvířaty, například hněv, strach a
slast, bere jim čistě lidské složité emoce vyššího řádu,
lásku, pocit morální viny, naději. Například z nich dělá líné
starce, kteří se chystají mladé generaci prožrat budoucnost.
„Jedenáctého května 1942 dorazil z Vídně do Minsku transport
1000 kusů Židů. Byli odvedeni z nádraží přímo k jámě a
zastřeleni,“ zapsal si do deníku SS Untescharführer Arlt
dozírající na likvidaci Židů v Malém Trostinci nedaleko
Minsku. Viktor Čistič, psychopatický vrah z akčního filmu, je
oblíbená metafora některých českých politiků. |
