|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Máme rádi (asi) násilí…
Tak to mám zase za sebou, milí čtenáři. Co že to? Inu, téměř
měsíční zápřah, maraton, jakým se alespoň pedagogům každoročně
jeví být přijímací zkoušky na tu naši alma mater. Je
pozoruhodné, že se k nám hlásilo více lidí než v předchozích
letech, zdá se tak, že oč méně mladých lidí dnes čte, o to
více se jich rozhodlo psát v dobré víře, že se tím psaním
budou jednou i živit. U mne je to v jistém smyslu naopak, živí
mne vlastně psaní jiných, a o to raději se ve volných chvílích
pouštím do toho vlastního, třebas zrovna do fejetonu pro vás.
Ale o čem by měl být, safra?! O čem má psát člověk, který za
ten minulý měsíc ničehož pořádného nezažil a vlastně ani
nepromyslel, protože se prokousával stovkami a vlastně tisíci
stran, popisujících zážitky cizích, vymyšlených lidí a
promýšlel si zase jenom to. Vlastně až předvčírem jsem se opět
tak trochu kontaktoval se životem, když jsem si s manželkou
vyrazil na výlet do Českého krasu, odpočinout si a vyčistit si
hlavu, poněkud zaneřáděnou obsahy jiných hlav. Zaplaťpánbů za
ty obsahy, mohl bych si však říci poté, co jsme se ve vlaku na
cestě domů dostali do konfliktu se skupinkou neonácků, hlav o
poznání zaneřáděnějších vypitým rasismem. Nevím ostatně, kde
v té venkoncem banální příhodě najít téma. Snad v tom, že jsme
v našem protestu – pohříchu tradičně – zůstali sami, navzdory
přítomnosti mnoha dalších cestujících, kteří v tu ránu ustali
ve svých hovorech a snaživě dělali, že nejsou? Že nejsou těmi
Čechy, kterým patří Čechy, anebo naopak, že nejsou těmi Čechy,
proti kterým se tady ti pitomečkové vyhraňují? Napadlo mne
v tu chvíli: Český kras Čechům, nezní to špatně, což o to...
Jenže: ač já sám do přírody jaksi v romantickém duchu unikám
před hlučícími davy, potěšilo by mne vlastně, kdybychom během
dnešního výletu potkali v té zimomřivě krásné krajině skal a
jeskyní třebas skupinku cikánů, vyjadřujících takto své,
třebas zástupné, vlastenectví. Anebo ještě nekorektněji: ač
nejsem příznivcem globalizace, byl bych ještě raději,
kdybychom zde natrefili kupříkladu opravdového černocha, jemuž
to tady také tak učarovalo. Tedy onoho negra, kterého
literární vědec profesor Alan Gribben v dnes tolik
diskutovaném inovovaném vydání Twainova Huckleberryho Fina
hyperkorektně zaměnil za otroka, čímž ničehož nevyřešil,
naopak: nechtěně nahrál našim nevyžádaným spolucestujícím,
kteří by každého barevného nechali, cituji: „makat
čtyřiadvacet hodin denně, dokud nechcípne“.
Ostatně, ti naši náckové byli, možná že právě v národním
duchu, spíše předposraní. V poněkud tautologickém
argumentačním vzepětí se ve vzniklém sporu opírali o
skutečnost, že na ně nemůžeme zavolat žádnou vlakovou policii,
protože tu jsme právě my (rozuměj: demokrati či kýho výra)
zrušili svým cinkáním klíči na Václaváku v devětaosmdesátém. A
tak pořád dokola a já si vlastně říkám: Proč o tom psát, vždyť
to přece sami znáte, ať už z vlastní zkušenosti nebo
zprostředkovaně; píší o tom onačejší fejetonisté, a k ničemuž
to není, nikam to nevede. Fejetonista má podle mého psát buď o
paradoxech anebo o tom, o čem toho jeho čtenáři zase tolik
nevědí. Přejděmež tedy k vlastnímu tématu tohoto fejetonu,
jímž je násilí, vyvstalé z textů našich mladých uchazečů o
studium. Ostatně, bylo by novinářským hříchem nevytěžit
z takového bohatství „pramenného materiálu“ nějaký poznatek,
postřeh, když už ne zobecnění vypovídající o duši těch, kteří
– ač tolik, tolik mladí – píší o světě, jak se jim jeví, tedy
i o nás, kteří za ten svět také trochu můžeme, tím více, oč
déle na něm a v něm přebýváme.
Mládenci a slečny, které jsme měli příležitost vidět a slyšet,
jevili se nám vesměs sympatickými, žádný takový výše zmíněný
neonacista či jiný diskordant k nám tentokrát nezabloudil.
Vlastně zdáli se být mírumilovní až k politování, alespoň
vzhledem k takové tvářnosti světa, o níž píší. Protože tato
tvářnost byla zhusta pokrytá i prorostlá násilím, jaksi až po
okraj tématu. Samozřejmě že toto platí především pro klučiny
(přicházející k nám sice ještě se svačinou od maminky v kapse,
hrající si však na tuhé, drsné a hlavně cool chlapíky),
nekriticky okouzlené prvoplánovými gangsterkami, ale třebas i
novodobými krváky ve fantasy či kyber pojetí. Takovým obvykle
doporučíme pokusit se o přijetí až napřesrok, až zjistí, že
problémy světa, do kterého dorůstají, se (zatím ještě) v prvém
sledu neřeší ostře nabitými pistolemi či stejně ostře
nabroušenými noži. Domníváme se, že je i pro ně vhodnější
zaobírat se problémy, jež lze řešit spíše rozumem a srdcem,
v důsledcích tedy vlastní zkušeností se vzděláním a láskou.
Násilí, jež se jim jeví být tak (ne)bezpečně blízké skrze
všechny ty pitominy, na které čučí a jež tak trochu i čtou, je
v podstatě abstraktní, do budoucna jim však brání správně
reagovat ve chvílích, kdy se chtě nechtě setkají s násilím
skutečným. A naopak: ti, kteří se s nějakou formou skutečného
násilí již v životě potkali, nesmývají tento prožitek
samovolným přívalem bezpříznakových slov (tedy tím, čemu se
v kruzích literátských bratrstev říká grafománie), naopak,
hledí postavit se k negativní zkušenosti čelem; oč méně je to
už fascinuje, o to více to v nich vrtá, chtějí tomu přijít na
kloub, snaží se z toho takříkajíc vypsat… A proto také píší
lépe, k radosti naší i své. Budou-li vnímavými a všímavými ke
svému okolí a nebudou-li se bránit vzdělání, ať už se jim ho
dostane na naší škole či třebas někde ve světě, stanou se snad
jednou k násilí méně tolerantními než oni měšťáčtí Češi,
skrývající jako příslovečné blumy svůj názor na celý konflikt
v tom našem inkriminovaném vagoně… |
