|
|
Ve sklepě
Doma ve sklepě mám spoustu věcí. Například velkou krabici se
starými magnetofonovými pásky na velkých kotoučích a na nich
hodiny, ba dny různé hudby. Pásky se pomalu rozpadají,
nahrávky se vymazávají, ale po vzoru důvtipné písně Jiřího
Suchého, v níž se praví, že „člověk neví, co se může přihodit,
a tak je mu líto věci vyhodit, uložím je tam, kam patří, za
rok, za dva nebo za tři budu rád, že je mám...“, je tam
skladuji už asi dvacet let.
Opodál jsou uložené vinylové gramofonové desky a v dalších
krabicích mám kazety. Ty se prý také rozpadají a některé už
asi nebudou k poslouchání. Na těch jsou hotové poklady – nejen
hudba, která se špatně shání, ale i hlasy mých dětí, koncerty
přátel a archiv nahrávek z našich představení. Problém je, že
už nemám kazeťák, a kromě toho – kdo by se pořád vracel do
minulosti?
Ani videorekordér už nemám. Uvědomil jsem si to, když na mě na
Vinohradech z jednoho kontejneru vykoukly desítky vyhozených
videokazet popsaných názvy filmů od Rumcajse až po
katastrofické příběhy o blízké budoucnosti. I já mám něco
podobného ve sklepě, snažil jsem se to roztřídit do krabic a
dát někam, kde by o to člověk nezakopával.
V poslední době tam pomalu stěhuji i stohy různých cédéček.
Když mám trochu času, kopíruji si ty lepší kousky do počítače
a na externí hard disky. To je dnes hlavní zdroj hudby u nás
doma – celý můj hudební archiv se vejde do malé krabičky.
Totéž bych mohl udělat i s těmi všemi vinylovými deskami,
kazetami a videokazetami, protože na všechno už existují
příslušné technologie, ale nějak na to nemám čas ani
trpělivost.
A teď jsem si ještě ke všemu přečetl v jedné knize, že podle
jakéhosi zákona se výkonnost počítačů každých osmnáct měsíců
zdvojnásobuje. Jenže ta kniha je vlastně pár let stará, tak to
už asi taky nebude pravda. – Kam se to jen řítíme?
Když kdysi na Island přišlo křesťanství a sedláci se naučili
číst a psát, začali po sobě zanechávat zprávy v rukopisných
knihách. Zapsali do nich snad všechno, co věděli o minulosti,
o sobě, o způsobu života, o mytologii i o tom, komu patřil
který kus půdy. K popsání dvou stran potřebovali kůži z
jednoho telete; dnes mají muzeum plné starých rukopisů (milá
telátka, tohle raději ani nečtěte). Mohli si z těch kůží
udělat třeba boty, ale vybrali si literaturu a celé dlouhé
zimní noci trávili opisováním. Na jiném ostrově, na švédském
Gotlandu, se čas od času podaří archeologům vykopat velký
kamen, na němž jsou vyryty obrazy s bájnými náměty. Děje
těchto obrazů, vytvořených bůhvíkým a bůhvíjak dávno, často
velmi přesně odpovídají příběhům, které zapsali islandští
sedláci na telecí kůže o pár staletí později. Kdybyste tomu
nevěřili, najdete to na internetu.
Tedy do té doby, než nám všem někdo vypne proud; pak se budete
muset leda vyzbrojit svíčkami a vypravit se na Gotland, kde
mají ty kameny uložené. V jednom sklepě...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
