|
|
 David
Vaughan,
novinář
Jaké tedy jsou podle vás typické britské vlastnosti?
Těžká otázka, protože co jsou britské vlastnosti? Britové, to
jsou Angličané, kteří se hodně liší od Welšanů, a ti se zase
hodně odlišují od Skotů, a ti zase od Angličanů… a všichni
mají úplně jiný pohled na svět.
Takže žádný společný rys? Ani v té nejkrizovější době či
situaci?
Možná sebevědomí. Britové měli ve 20. století štěstí, narozdíl
od jiných evropských národů, že nebyli obsazeni. Částečně je
to i jejich zásluha, protože proti Německu statečně bojovali
v obou válkách, ale to štěstí je důležité. Kdyby se Hitler
nerozhodl vpadnout do Sovětského svazu, myslím, že by mu
nečinilo problém Británii obsadit, a pak by možná docházelo ke
stejně problematickým věcem jako v obsazených evropských
zemích. Ale duch samostatnosti, ten „Blitzspirit“, tedy míra
solidarity a sounáležitosti během bombardování, byl velmi
silný. A této vlastnosti si cením. Další obrovskou výhodou je
skutečnost, že Británie má tolik nepřerušených tradic.
Demokracie je velmi silně zakořeněna a snoubí se s výjimečně
vysokým sebevědomím. Když se tedy například kritizuje vláda i
stát, není to nikdy vnímáno jako zpochybnění existence národa,
což se tam, kde byly dějiny pohnuté, objevuje. Myslím, že si
Britové ani neuvědomují, kolik sebevědomí mají.
A co Češi a jejich typické vlastnosti?
Ani po těch letech, co v Praze žiju, si to netroufám říct.
Odkdy v Praze žijete?
Stěhoval jsem se sem v roce 1991 a bylo to pro mě velké
dobrodružství, protože železná opona existovala z obou stran.
Vy jste o nás věděli mnohem víc než my o vás, protože my ani
nebyli zvědaví. V roce 1986 jsem se ocitl na Rudém náměstí
v Moskvě a skoro jsem nemohl uvěřit, že všechno, co kolem sebe
vidím, skutečně existuje. Kolem chodily ženy s nákupními
taškami, létali ptáci... úplně stejně jako u nás. Tehdy se ve
mně probudil zájem poznat, co je za železnou oponou.
Praha byla náhodná volba?
Měl jsem začít dvouleté postgraduální studium dějin moderní
architektury, které by bylo ukončeno doktorátem. Studium mělo
začít v říjnu 1991, takže jsem si řekl, že se pokusím sehnat
si místo učitele jazyků – vystudoval jsem totiž také
francouzštinu a němčinu – na nějaké katedře architektury
kdekoli ve východní Evropě, protože už to bylo možné v
důsledku ukončení studené války. Napsal jsem i do Prištiny,
aniž bych věděl, kde Priština leží, a nakonec mi odepsali
z Drážďan a z ČVUT v Praze. A protože v Praze jsem mohl
nastoupit okamžitě, koupil jsem si češtinu pro samouky, sedl
do letadla a přistál na Ruzyňském letišti.
A v Praze létali ptáci a chodily ženy s nákupními taškami…
Dnes se tomu, že se mi Československo zdálo exotické, musím
smát. Ale i já tady byl exotický, vždyť vzájemných zkušeností
bylo tak málo! Moje matka se moc strachovala, že chci jet
kamsi na východ, když mě ale rodiče po nějaké době navštívili,
pochopili, jaká je to klidná a krásná země.
Co vás tady nejvíc překvapilo?
Že to tady bylo úplně normální. A to i v takové věci jako
životní úroveň. I na začátku devadesátých let nebyla výrazně
nižší než v Británii. Když to říkám, jsou všichni hodně
překvapeni, tehdy ale byla Británie jinde, než je teď. Pak mne
překvapilo, do jaké míry je zachovaná starobylost Prahy. Byla
plná starších kultivovaných lidí s jezevčíky, viděl jsem v tom
takový duch první republiky. Nebo plesy. Myslel jsem, že je to
snobská záležitost, ale kdepak. Nádherný zážitek! Starobylý a
demokratický. V Británii to takhle vůbec nefunguje.
Učíte na ČVUT a najednou se ocitnete v rozhlase. Další náhoda?
Byl začátek devadesátých let, všechno bylo možné. Kolegyně
v práci mi řekla: mám kamarádku v rozhlase a shánějí někoho
v redakci vysílání do zahraničí, nechceš to zkusit? Chtěl
jsem. Nabídl jsem fejetony o architektuře. Takhle začala moje
spolupráce s rozhlasem a každý, kdo v něm někdy pracoval, ví,
že tam funguje nějaké kouzlo, nevím, co to je, ale funguje to.
Není to samozřejmost, a mám obavu, že se to časem ztratí.
Vaše čeština je výborná.
Vystudoval jsem lingvistiku, literární vědy a překladatelství
s velkým důrazem na literaturu, jazyky mi vždycky šly. Chtěl
jsem se integrovat, poznat to exotické, jiné, protože jsem
zatím měl úplně odlišné zkušenosti. A jak to poznáte, když
neumíte jazyk?
Studoval jste na Oxfordu. Jak se na takové prestižní škole
studuje?
Zajímavé je, že když jsem to někde řekl, lidé reagovali: Aha,
tak to jste musel mít hodně bohaté rodiče... Ale Oxford je
státní univerzita. To, co je tam elitní, není výše školného,
ale systém výběru ke studiu. Je náročný, testy jsou obtížné, a
tehdy může hrát roli rodinné zázemí. Studenti, kteří pocházejí
ze vzdělaných rodin, mají výhodu. Ke studiu se přihlašujete
rok před maturitou a zkoušky trvají tři dny – alespoň to tak
bylo, když jsem studoval. Jsou písemné a ústní. Ústní pohovor
hraje velkou roli, hledají nejen ty, kteří něco umějí, ale
také skrytý potenciál. Já měl štěstí, že jsem si porozuměl s
profesorkou francouzštiny. Shodou okolností jsem uměl nazpaměť
báseň, kterou zbožňovala. Nikdy nezapomenu na to, jaký jsem
tenkrát udělal dojem.
Jak jste si studium na Oxfordu představoval?
Chtěl jsem se hlavně dostat pryč z rodného města, poznat svět,
nové přátele, něco nového zažít a vůbec jsem neřešil
budoucnost. Oxford je šok pro lidi, kteří tam přijdou
z takových provincií jako já. Je to náročné, ale na druhé
straně nemusíte dělat nic, jen každý týden přečíst esej a
diskutovat o ní. Konzultace jsou neformální, někdy vám
nabídnou i skleničku vína, ale studenti jsou od samého počátku
motivovaní a snad i chytří. Jde o to dokázat obhájit svůj
názor. Vše je velmi volné, pro osmnáctiletého to představuje
velké pokušení, ale brzy zjistíte, že musíte dělat zkoušky...
Výhodou tohoto typu studia je to, čemu se anglicky říká
self-discipline, na což si musíte zvyknout: přesnost, musíte
se naučit učit, smysluplně „bojovat s učitelem“. V tom vidím
smysl studia.
Když to porovnáte se zdejším vzdělávacím systémem?
Myslím, že příliš připravuje studenty na konkrétní věci. Jsem
novinář, ale žurnalistiku jsem nikdy nestudoval. Domnívám se
ale, že pro žurnalistu je důležité umět sbírat informace,
hodnotit je. Někdy mám obavu, že se novináři schovávají za
„objektivitu“, ale spíš nedokáží hodnotit. A hodnocení je
důležité.
Vaše Bitva o vlny je výbornou studií rozhlasového vysílání
během mnichovské krize. Tohle období vás nějak enormně zajímá?
Na počátku mne zaujalo, kolik unikátních materiálů je
v archivu Českého rozhlasu. Hotové perly. V rubrikách, které
jsem pro Radio Praha připravoval, jsem archiv často používal,
takže když jsem odešel z místa šéfredaktora a začal pracovat
na volné noze, měl jsem jádro knihy hotové. Psát ji byla spíš
věc lásky než touhy po penězích.
Šárka Vieweghová
Foto Robert Zlatohlávek
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 8. března. |
