|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Olomoucké Ucho nás všechny slyší
V Olomouci se podařila mimořádná věc: režisér Michal Bureš se
chopil divadelního textu Lenky Procházkové, která upravila
filmový scénář svého otce Jana Procházky. Pod původním názvem
Ucho tak vznikla z velkého filmu komorní inscenace pro tři
herce, a to velmi příhodně v místním rozhlasovém studiu
proměněném pro tuto příležitost v jednu ze scén olomouckého
Moravského divadla. 18. února uvedl Český rozhlas 3 – Vltava
audiální verzi této inscenace natočenou ve stejném prostoru a
obsazení jako zmíněná divadelní verze. Co to všechno znamená
pro rozhlas, posluchače, diváky?
Především to, že i čtyřicet let po vzniku filmu o špiclování a
totální kontrole státu nad životem jednotlivce je toto téma
srozumitelné a rezonující. Manželé Ludvík a Anna prožijí
dlouhou noc, během níž jsou sledováni a odposloucháváni
policií, která o nich shromáždí dost kompromitujících
informací na to, aby Ludvík mohl být nad ránem jmenován
ministrem.
„Starodávné“ rekvizity přitom dnes už působí jako zvukové
ikony – kdo by se v době domácích skartovaček trápil
splachováním nebezpečných dokumentů do záchodu, koho by v době
promořenosti prostoru digitálními sítěmi trápilo na ulici auto
s anténou? Podle těchto drobných detailů jsme kdesi v dobách
minulých, taky „soudruhu“ už si dnes neříkáme, ale pocit
odtažitosti a nesourodosti běžného života s životem politiků
ve shodě s Procházkovým dramatem ve společnosti stále narůstá.
Denně se valící zprávy o tajných kontech, tajných zprávách,
tajných sponzorech a tajných schůzkách opravdu znovu navozují
pocit podobných paralelních světů, mezi nimiž se ve hře
pohybují dva zoufalí manželé – Ludvík ostražitě až paranoicky,
Anna nejdříve s pohrdáním, později s úzkostí a strachem z
velkého Ucha. Osobní data, intimní údaje, soukromé záležitosti
jsou vydány napospas „velkému bratrovi“, to, co by naopak mělo
být věcí veřejnou, je zatajováno. Dramaturgie tohoto titulu je
(pro nás všechny bohužel) zcela aktuální.
Rozhlasové Ucho přináší výbornou zprávu i o olomoucké
činoherní rozhlasové režii. V posledních letech vznikají ve
zdejším studiu pravidelně dvě až tři inscenace vesměs
autorských her nebo objevných titulů a jejich herecká, režijní
i zvuková úroveň stále roste. Na působivosti rozhlasového Ucha
se kromě režiséra velkou mírou podílel i zvukový mistr Zdeněk
Slavotínek, který dokázal výborně odstínit jednotlivé prostory
malého bytu a herce zachytit ve zcela autentickém, místy velmi
expresivním či naopak až plíživém pohybu. Intimita divadelního
prostředí a koncentrace veškerých motivů jen do dialogu
umožňují Igoru Barešovi a Ivaně Plíhalové maximální
soustředění na všechny zvraty dramatické noci, v níž se
vystřídá mnoho vyhrocených emocí od hysterických výlevů až po
zcela vyčerpané chvíle manželského souznění. Ludvíkovy utkvělé
myšlenky dohledat a zničit důkazy jeho nevyhovující předchozí
kariéry, jeho upjatost a panický strach ostře kontrastují s
ufňukanou, roztěkanou a rozmazlenou paničkou Annou, která však
nezapře vesnickou holku se zdravým rozumem a přirozenou
odvahou. Je zásluhou výborných herců, soustředěné režie i
kvalitního zvuku, že žádná z těchto nuancí nezanikla a
přinesla i rozhlasovým posluchačům srozumitelnou zprávu. |
