|
|
Pootevřené komnaty Ondřeje Kepky
Hříchy pro posluchače rozhlasu byl sice jeho dosud
nejrozsáhlejší režijní úkol v Českém rozhlase, rozhodně to ale
nebyl jeho první kontakt s tímto médiem. Kdybychom se chtěli
vydat po stopách rozhlasových začátků režiséra a herce
Ondřeje Kepky, museli bychom couvnout v čase až do doby,
kdy patřil mezi takzvaná Dismančata. Jako kluk hrál spoustu
dětských rolí. Právě rozhlas ho, jak sám říká, přivedl
k herectví a k umění obecně.
Když začal Dušan Klein připravovat scénáře ke svému seriálu
původních rozhlasových detektivek, projevil jednoznačné přání,
abyste je režíroval právě vy. Byla to pro vás výzva?
 Rozhodně.
Pan režisér Klein byl mým profesorem na FAMU a velmi si jeho
nabídky vážím. K režijnímu pultu jsem usedal sice s dávkou
zkušeností, ale zároveň pro mě byla spousta věcí nových.
Bavilo mě třeba vyzkoušet si, jak bude v rozhlase fungovat
princip filmového střihu. Ne vždycky zvukař nad mými nápady
zrovna jásal, ale v mnoha případech jsem ho přesvědčil, že
fantazie posluchače je schopna tyto postupy zpracovat. Hodně
jsme si takto s celým týmem vyhráli. Spolupráce se zvukařem
Milanem Křivohlavým byla skvělá. A nesmíme zapomenout na
autory textů jednotlivých dílů, na dramaturgy, a protože se
v seriálu nakonec objevilo více než padesát výrazných
hereckých rolí, ocenil jsem koordinaci produkční Jany Knapové.
Podle jakého klíče jste si vybíral obsazení?
Šlo mi o to, aby byl seriál posluchačsky atraktivní, proto
jsem volil mezi rozhlasově zkušenými herci a do studia jsem
vedle představitelů titulních rolí Dany Černé, Jiřího
Štěpničky a Jiřího Dvořáka pozval například Vladimíra Brabce,
Taťjanu Medveckou, Otakara Brouska, Blanku Bohdanovou,
z mladších generací Lucii Vondráčkovou, Simonu Postlerovou,
Nellu Boudovou. Vedle toho jsem se do každého dílu snažil
obsadit osobnost, která v rozhlase často neúčinkuje. A tak si
třeba Jitka Čvančarová v tomto seriálu odbyla svou rozhlasovou
dramatickou premiéru. Nesázel jsem na jistotu.
Jaké bylo největší úskalí rozhlasových Hříchů?Hlavní
chyták byl v tom, že režisér Dušan Klein má velmi silné
obrazové a filmové vidění. A tak bylo někdy těžké najít pro
jeho náměty dostatečně sdělné zvukové vyjádření. Někdy si celý
tým včetně zvukaře i režiséra ozvučení Petra Šplíchala musel
sáhnout až nadoraz rozhlasových možností, ale všechny nás to
nesmírně bavilo.
Televizní a filmoví režiséři obvykle mají za to, že rozhlasová
profese je o mnoho lehčí. Myslíte si to také?Rozhodně
bych to netvrdil. Je to osobitá a svébytná disciplína stejně
jako televizní, filmová, divadelní či dabingová režie. Všechny
jsem si vyzkoušel. Každá má svoje a být univerzálním režisérem
je skoro nemožné. Základ je společný: schopnost organizovat,
vymýšlet koncepce, stmelovat lidi, ale prostředky jsou
rozdílné. Stejně je tomu i u herectví. Někteří herci jsou
skvělí ve filmu, na jevišti už méně. A naopak. Kolik úžasných
hlasů známe a neumíme k nim přiřadit obličej? Rozhlas má
výhody v tom, že se pracuje v komornějším prostředí, tvůrce
není vystaven tak velkému stresu a neruší ho tolik okolních
vlivů. Nepotřebuje žádné architekty, osvětlovače, rekvizitáře,
maskéry a kostyméry. Kromě zvuků, atmosfér a hudby je slovo to
jediné, na čem se staví. A to je nesmírně očistné pro herce i
pro režiséra.
Co vás v poslední době nejvíc profesně potěšilo?
Velkou radost mi udělala knížka mých vlastních fotografií
Soukromé album, kterou se mi podařilo vydat. Završil jsem tím
své mnohaleté usilování. Jednotlivé snímky doprovázejí krátké
příběhy, články, úvahy či anekdoty. Ti, co je četli, říkají,
že se z nich o mě mnohé dozvěděli. To mě docela překvapilo,
neměl jsem to v plánu. Česká televize teď opět reprízuje
třiatřicetidílný cyklus Ondřejova filmová škola. Z toho mám
taky radost, ale ještě víc by mě potěšilo, kdybychom se
konečně pustili do natáčení dalších dílů, ale zatím na ně prý
v televizi stále nenacházejí peníze. Je to originální
systematická učebnice pro začínající filmaře všeho typu.
Jak se vám daří v království poezie?
DVD Království poezie, jehož distributorem je Radioservis,
bylo výsledkem dvouleté náročné práce. Organizačně, finančně i
umělecky. Naším původním záměrem bylo rehabilitovat poezii.
Posléze jsme začali mluvit o tom, že ji budeme muset
resuscitovat, a nakonec jsme došli k tomu, že ji bude třeba
spíš exhumovat. Mnoho lidí mladší generace vůbec neví, o co
jde. Považují poezii za něco, co bylo kdysi a už není. Toto
zjištění nás šokovalo. A tak vznikl film, který moderními
postupy ukazuje, kde má dodnes poezie své místo, co je
z klasiky stále aktuální a jak k poezii přistupovat. Průvodcem
je moje máma Gabriela Vránová, s níž polemizuje slovenský
překladatel a básník Ĺubomír Feldek. Film otvírá téma, k čemu
je poezie vlastně dobrá, když se bez ní dá celkem v klidu žít.
Bylo nám ctí, že ve filmu vystupuje dále řada skvělých hostů:
Luděk Munzar, Viktor Preiss, Otakar Brousek a další. Snažíme
se lidem pootevřít komnatu, která je pro ně třeba dosud
nepoznaná, a nabídnout jim, aby vstoupili.
Jitka Škápíková, publicistka
|
